|
|
 S
Trabandem dál proti proudu
Pražská kapela Traband se za patnáct let existence
propracovala od šramlovitého „dechna“ s ohlasy staropražského
folkloru až k vyzrálému rockovému písničkaření, které razantně
překračuje rozměr české klubové scény. Nové album Domasa
(Indies Scope, 2010) dokumentuje, že vyspěla i osobnost Jardy
Svobody, na jehož lídrovství i autorství je soubor odjakživa
závislý.
Nejzřetelnější je to na textech, v nichž poetiku hospodského
žvástu a sladkobolnou romantiku vystřídala témata jaksi
zásadní – především zodpovědnost za vlastní život a jeho co
nejsmysluplnější naplnění. Svoboda je v tomto ohledu chvíli
indián a chvíli punker. V úvodní vypalovačce Indiáni ve městě,
jejíž slogan se v závěru songu vtipně promění na „indiáni ve
mně jste“, míří od těch co „neříkají nic, jen slova, co
nedávají smysl“ směrem „do lesů a do skal, dál proti proudu ve
špinavý řece“, aby v další písni rebelsky konstantoval, že „co
ses v mládí naučil, je ve stáří na hovno“ a v závěrečné
skladbě Nad Koločavou už jen vyslal smířený vzkaz „z míst, kde
není signál“.
 Album
na první poslech peláší vpřed jak splašený kůň, Svobodův
bakeliťák přesto pravidelně zvolní, vedle snad až příliš
upovídané Kalné řeky je to i případ dylanovské balady Pálíš,
doutnáš, nehoříš – s melodií od Boha. Skupině prospěl návrat
ke čtyřčlenné sestavě, tuba Roberta Škardy doplňuje
charakteristickou trumpetu Jany Modráčkové (nyní Kaplanové)
třeba v písni V oku dravce více než zajímavě. Na vybroušené
aranžérské detaily je deska vůbec bohatá: protestsong Co ses v
mládí odstartuje dětská říkanka a náhle přetne zadýchané
harmonium, kontury výbušných Kantorových varhan obkreslí
harmonika. Takové drobnosti skladby posilují a přidávají jim
na „trvanlivosti“.
Traband zkrátka na své šesté studiové nahrávce dohrkal zatím
nejdál. A pak že dvoutaktům už odzvonili...
Milan Šefl
|
