|
|
 Ivan
Němec, publicista
I úprava hry vypovídá o době
Je-li státní svátek zasvěcen památce upálení Mistra Jana Husa,
lze očekávat, že na to bude Český rozhlas nějak reagovat.
Zatímco tvůrci programu na stanici Praha připravili pro tento
večer (6. 7. 2010) drama Josefa Kajetána Tyla Jan Hus, nabídla
stanice Vltava v rámci svého Klubu rozhlasové hry Krvavé
křtiny aneb Drahomíra a její synové téhož autora. Jsou to hry,
s nimiž se člověk málokdy setká, a proto se nabízí otázka,
proč se obě musí hrát právě jeden večer, a to dokonce tak, že
se částečně překrývají; zatímco jedna ještě neskončila, druhá
už běží. Zvláštní koordinace programu, viďte.
Rozhlasová nahrávka Tylova Jana Husa vznikla v roce 1956
v režii Přemysla Pražského. Hrála se její úprava, kterou
provedl Vladimír Tomeš v roce 1983. Spočívala především
v sestříhání původního pětiaktového dramatu a ve
vysvětlujících vstupech komentátora, který posluchače
zkrácenou verzí provádí. Když průvodce pořadem (Josef Velda)
promluvil v prvním vstupu o premiéře ve Stavovském divadle
v roce 1848 a pak podal faktické a zasvěcené informace o
dalších inscenacích dramatu i o tom, jak se hra málo hrála,
byl to úvod plný zajímavostí, takže jazyk už se chystal
vyslovit pochvalná slova o pozoruhodném dramaturgickém činu.
Při dalším komentáři se však všechny sympatie rozplynuly. Po
průvodcových slovech „tak teď jste slyšeli úvodní scénu“ totiž
následoval příval ponaučení, v němž bylo potřeba přežvýkat
ideu hry, upozornit na její archaický jazyk a říct, kdo koho
ve výstupu hrál. Rázem bylo po náladě, neboť jsem si připadal
jako žáček 6. A, jemuž v didaktice převyškolená „pančelka“
říká, čeho si má zvláště pozorně povšimnout. Hrome, říkal jsem
si, je vskutku zapotřebí vysvětlovat, že v roce 1848 se
mluvilo jinak, je nutné zdlouhavě objasňovat, jak to Tyl
tenkrát myslel? Pravda, další komentátorské vstupy už byly
věcnější, protože v nich převládaly informace o funkci
jednajících postav v souvislosti s konkrétní scénou, ale
dobovému hodnocení se zcela nevyhnuly. A tu jsem si uvědomil,
že i ona úprava více než padesát let staré nahrávky je rovněž
svérázným svědectvím dějin. Vypovídá o jiných ideologických
tendencích, než vládly v době Tylově, o jiném patosu doby,
který bylo třeba ještě zesílit patetickým stylem přednesu
v roce 1956. Zobrazuje ideologii doby, jejíž součástí se stalo
ono legendární „nastavování zrcadla“, abychom si hru, probůh,
nevysvětlili po svém. |
