|
|
 „Já
nejsem ztracen, vždycky nalezen…“
Básník Ivan Blatný zemřel 5. srpna 1990 v Colchesteru
v jihovýchodní Anglii. Bylo mu 70 let. Více než polovinu
života strávil v různých britských psychiatrických léčebnách.
Poslední z nich byl domov důchodců s pečovatelskou službou
Edensor, v klidném přímořském letovisku Clacton-on-Sea.
Na fasádě domu poznáte dodneška nenápadnou keramickou desku se
slovy: „Zde žil slavný československý básník, Ivan Blatný“.
Jde o jednu z mála fyzických stop, které v Anglii po Blatném
zůstaly. Snažil jsem se dát dohromady některé z roztroušených
střípků mozaiky, kterou tvoří jeho prapodivný život. Výsledkem
je rozhlasový dokument, který ve středu 4. srpna ve 21.45
uvede Vltava – k dvacátému výročí básníkova úmrtí.
Není divu, že mě tak zaujal příběh a poezie Ivana Blatného.
Strávil více než čtyřicet let v mé rodné zemi. Dokonce nežil
ani tak daleko od města, kde jsem vyrostl. Moje matka
pracovala ve velké viktoriánské nemocnici, velmi podobné
psychiatrické léčebně Saint Clement’s Hospital, kde ve stejné
době, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, Blatný napsal
mnohé ze svých nejlepších básní. Anglické reálie té doby,
které tak často a někdy velice nečekaně vnikají do Blatného
básní, jsou zároveň i reáliemi mého vlastního dětství a možná
i kvůli tomu je mi jeho poetika blízká.
Mnohé básně napsal v takzvané makaronštině – to znamená, že
míchal prvky různých jazyků – a nejen češtiny a angličtiny.
 Poetry
is a panacea for all illnesses / bratři Marxové vylupují
žloutek / Der Dichter spricht in verschiedenen Sprachen / na
dně jezera kde vodníci nocují / Volná cesta byla zatarasena /
quite blocked by gaiety girls.
Ivan Blatný věděl velice dobře, co dělá. V těchto básních
nejde o bláboly blázna. Nikdy neztratil lásku k surrealismu,
se kterým se díky Vítězslavu Nezvalovi setkal už jako
patnáctiletý kluk. V jednom z mála rozhovorů, který poskytl ke
konci svého života, o své pozdní poetice říkal, že jde o
„jakousi hudbu významů“ v duchu Bretonova surrealismu. Nejenom
hudba významu, ale ani směs poetických a zdánlivě nepoetických
témat pro Blatného nebyla nic nového. Už za druhé světové
války, jako člen Skupiny 42, Blatný začal brát do své poezie
„to, co je v životě nejobyčejnější“, jak říká Zbyněk Hejda.
Pro něj neexistovala hranice mezi každodenností a „vysokou“
poezií. V jeho pozdním díle se tyto aspekty jeho předchozí
poetiky kombinují, smíšené ještě s hudebností jeho ranních
„brněnských“ básní.
Ivan Blatný nikdy nebyl blázen. Za to, že skončil
v psychiatrické léčebně, může souhra okolností, především
převrat v Československu, který nastal těsně předtím, než měl
s literární delegací jet do Anglie. Když se rozhodl tam
zůstat, a sám později říkal, že šlo o rozhodnutí velice
impulzivní, byl okamžitě zcela odříznut od světa, který dosud
znal. Dokonce i jeho nejbližší přátelé se obrátili proti němu:
V jedné hořce sarkastické básni napsal Josef Kainar: „Na
státní subvenci jde genij do Anglie, / Tam nabídne své služby
Bí Bí Sí, / A zhurta pronese, co všechno myslí si, / Jak on,
co on, že on, a na co všechno plije.“ Nemalou roli v Blatného
osudu hrála i necitlivost psychiatrické péče v poválečné
Británii. Jen pár měsíců po příchodu do Anglie se zhroutil,
což nebylo neobvyklé u politických exulantů té doby. Žili pod
velkým tlakem. Skončil v nemocnici, ale bohužel v té době
často nebyla z „blázince“ cesta zpět, tím méně pro člověka,
který v Anglii neměl vůbec zázemí.
Blatného příběh bych však nerad označil za tragický. V jedné
ze svých pozdních básní napsal: „Já nejsem ztracen, vždycky
nalezen“ – a tak to snad opravdu bylo. Jako básník se v exilu
neztratil. Naopak našel velmi osobitý a bohatý básnický jazyk
a psal a psal a psal...
 Za
to, že byl „nalezen“, můžeme poděkovat několika osobám. Velkou
roli hrál jeho bratranec Jan Šmarda, který ho navštívil v roce
1969 a pak ještě 1978 a měl velkou zásluhu na tom, že Blatný
začal znovu psát. Podobně důležitá byla Frances Meachamová,
která ho pravidelně navštěvovala a pečlivě sbírala jeho básně.
A neměli bychom zapomenout na Jiřího Koláře, který s ním
zůstal ve spojení skoro po celou dobu jeho anglického exilu, a
který spolu se Zbyňkem Hejdou, Antonínem Petruželkou a
Vratislavem Färberem, zajistil samizdatové vydání jeho
poslední sbírky Pomocná škola Bixley. Dalším nesmírně cenným
dokumentem je film, který o Blatném natočil slovensko-norský
režisér Lubo Mauer na začátku osmdesátých let. Nabízí dojemný
a citlivý portrét jeho života v nemocnici.
Díky Lubovi Mauerovi a Janu Šmardovi jsou zachované i nahrávky
Blatného hlasu. Připomínají nám, jak živý zůstal jeho zájem o
českou i o světovou poezii i po tolika letech v naprosté
izolaci od českého literárního světa a jak fenomenální byla
jeho paměť. Další část mozaiky tvoří svědectví těch, kteří
Blatného v exilu znali. Meda Mládková vzpomíná, jak ho
v nemocnici pravidelně navštěvovala na začátku padesátých let
a snažila se ho přesvědčit, aby se vrátil do „normálního“
světa. Gordon Morris, který byl o několik desetiletí později
hlavním ošetřovatelem na oddělení nemocnice Saint Clement’s,
kde Ivan bydlel, o něm mluví jako o dobrém příteli.
Těžko říct, zda byl Ivan Blatný v nemocnici šťastný. Trpěl
častými depresemi, pro které vymyslel výraz „big blue“; byl
daleko od domova mezi lidmi, se kterými měl málo společného,
ale jako básník bohatě čerpal ze svého prostředí a psal s
neuvěřitelnou svěžestí, lehkostí i s humorem. Sám říkal:
„Kdybych si mohl vybrat, pak bych se nenarodil... Ale když to
už musí být, pak se s tím osudem musím smířit a být
šťastný...“
David Vaughan, spolupracovník ČRo 3 – Vltava
Snímky autor
|
