|
Věra
Nosková, spisovatelka
Duchu, jsi tady? Jasně že jo
Kdo mi prozradil, jak se to dělá, to už nevím. Na balicí papír
jsem do kruhu nakreslila velká písmena abecedy, doprostřed
slova ano, ne, nechci, nemohu, nevím. Položili jsme všichni
kolem stolu dva prsty na dno obrácené skleničky. „Duchu jsi
tady?“ Sklenička pod našimi prsty se vrhla ke slovu ano.
„Budeš s námi mluvit?“ Jasně že jo. „Jak se jmenuješ?“
Sklenička pod konečky prstů zrychlovala jízdu, zastavovala se
nad písmeny, a my z nich skládali slova. Výsledek byl často
úsměvný, ale proč by duchové nemohli být veselí? Některé
spolužáky z toho mrazilo, cítili závan záhrobí, jiní se jen
bavili. Drobný a úslužný František monitoroval, jestli už jde
na hodinu úča. Pozoroval nás raději zpovzdálí, na mrtváky
neměl nervy. Od svého zasvětitele do zábavné duchařiny (kdysi
se brala smrtelně vážně) jsem věděla, že ten z nás, koho
napadne nějaká odpověď, někdy podvědomě, a je-li poťouchlý tak
schválně, skleničku jemně táhne, ostatní pak už jen přidávají
špetky energie. Nikoho vlastně nelze obvinit z podvodu, je to
spíš psychologická hra a docela zajímavý experiment. Spolužáky
duchaření strhlo, bavilo, naplňovalo jim duši! Tak jako nás –
školáky, stmelovaly podobné rituály a tajemství smrti pradávné
kmeny. Společně se bát, kolektivně vzývat a rituálně blbnout –
jaká rozkoš! Projevovaly se povahy, sklony k fantazírování,
temperament, inteligence, dokonce i smysl pro humor. Líbilo se
mi vyvolávat emoce, nakopávat fantazii, pozorovat vzrušení z
tajemna a být za to v partě ceněná. Okusila jsem tak mimoděk
skrývanou radost různých esoterních médií, zasvěcenců a
věštců, poznala psychický zisk z ovládání lidí. Na duchy jsem
nevěřila, ale nechala jsem si to pro sebe. Nevěřit, ale hrát
si s představami, to je to pravé!
To už mi bylo dvacet let, když jsem podlehla ufománii,
infikována a připravena na rozvoj choroby četbou sci-fi,
jedním z dráždidel, které mladý mozek potřebuje, vyhledává. Po
přečtení Marťanské kroniky od Ray Bradburyho a knihy 2001:
Vesmírná odysea Arthura Clarka jsem – rozrušena příběhy,
atmosférou, vesmírem – vzala jednou do ruky lehkovážnou
brožurku od jakéhosi českého inženýra. Jmenovala se Záhady
létajících talířů. Pod jejím vlivem jsem pak v mimozemšťany
téměř uvěřila – naštěstí neumím věřit vášnivě, beze zbytku.
Pochybnosti jsou má věrná smečka hlídacích psů, někdy si ale
také potřebují zdřímnout. Za nocích toho léta jsem nábožně
hleděla na hvězdné nebe, cítila pohled tajemných bytostí,
telepaticky jsem k Nim hovořila... A jak jinak, pár přátel se
ke mně přidalo, a u piva, jak je v Čechách zvykem, jsme pak
řešili pohon létajících talířů, našel se i další filuta, který
prášilovsky tvrdil, že se s Nimi setkal – v podobě krasavice
v bílé říze – pochopitelně. Co naplat, jsme vděčnými oběťmi
svých fantazií. Jenže pak se hlídací psi pochybností probudili
a ufouny mi z mozku vyštěkali. Myslím, že je tehdy nakrátko
vystřídala víra v socialismus s lidskou tvář. Nevěděla jsem
tehdy ještě, že lidskou tvář nemají ani mimozemšťané ani
socialismus, ale jen člověk. A že víra je často pastí nejen
bájivé, ale i vypočítavé a zákeřné lži. |