 Hana
Hegerová,
zpěvačka
V tomto roce jste pro příznivce svých písní uspořádala řadu
koncertů. Na jeviště Divadla Kalich jste podle svých slov
nepřišla sama – doprovodila vás tam vaše kamarádka. Můžete nám
ji představit?
Jmenuje se Jarmila a opravdu je mojí věrnou kamarádkou.
Francouzka, která je nyní mojí životní oporou. Je to
francouzská hůlka...
Vidím, že sršíte humorem…
Mám ráda legraci, ale i já mám občas splíny. Jsem však
profesionál, a tak nesmí moji posluchači na koncertu nic
poznat. Když je potřeba, vezmu si prášek proti různým neduhům.
Ve svém věku na to mám už nárok. Dobrou pohodu mi pomáhá
vytvářet i můj pejsek – roztomilé zvíře. Celý život jsem
toužila mít vedle sebe zvířátko, a tak jsem si ho konečně před
dvěma lety pořídila.
Na jevišti máte stále opravdový glanc, diváci vás odměňují
neutuchajícím potleskem. Jak se na koncert připravujete?
V divadle se snažím být čtyři hodiny před koncertem. V klidu
se najím, asi půlhodinu se rozezpívávám, poté máme s kapelou
zkoušku. Rituál před představením nemám, připravuji se celá ta
léta stejně. A talisman pro štěstí také nevlastním. Na pódiu
však nesmí chybět sklenice vody a růže.
Svými písněmi dojímáte lidi, kteří možná pak touží být
lepšími. Zpíváte jejich životní příběhy. Působí vaše písně i
na vás?
Samozřejmě že na mě působí, jinak bych je nezpívala. Kdyby
nepůsobily, nevybrala bych si je a celá ta léta je
neinterpretovala. Je to má volba. Když mě občas někdo po
koncertu osloví a svěří se mi se svými trablemi či radostmi,
jsem z toho vždy v rozpacích. Nikdy nevím, co mu na to mám
říct. Jsou to často dojemná setkání, o kterých však nemohu
mluvit veřejně. Je to jen mezi mnou a tím dotyčným člověkem.
Všechny vaše desky se stále dobře prodávají. Máte některou
z nich nejraději?
Žádnou a každou. Zpívám jen to, co zpívat chci, a proto je mám
všechny stejně ráda. Výběr písní je vždy otázkou vkusu. Dnes
už může každý zpívat jen to, co chce...
Často při svých koncertech představujete mediálně neznámé
tváře. Podle čeho si vybíráte hosty do svých recitálů?
Sama je objevuji a někdy si je nechám také doporučit svým
týmem. Pokud se mi líbí, pozvu si je do svého představení.
Mladí lidé mi rozšiřují obzor a dávají mi energii do další
práce. Mám kolem sebe výborný tým lidí, dobrých kumštýřů,
které znám mnoho let a kteří se mnou již leccos prošli. Jsou
to skvělí profesionálové, báječně si rozumíme. Bez toho to
nejde.
Rodnou zemí je vám Slovensko. Vzpomínáte občas na své dětství,
na Carmen Farkašovou?
Ráda tam jezdím, to ano, ale jinak se tam již v myšlenkách
nevracím, přestože mám na Slovensku stále svoji rodinu, se
kterou se čas od času scházím. Někteří mě dodnes oslovují mým
vlastním jménem Carmen. Osobně mi nezáleží na tom, jak mě kdo
osloví. Mým domovem je však Praha a má dvougarsoniéra, ve
které bydlím již třicet let. Za ty roky mám ve svém bytečku
spoustu blbůstek, které mi vytváří nádherný pocit vlídného
domova. Mám moc ráda pražské Staré město. Praha je
nejkrásnější velmi brzy ráno, kdy jsou ještě ulice
liduprázdné. A protože vstávám v brzkých ranních hodinách,
obvykle v pět hodin, často ji takto vidím.
Už dvacet let žijeme ve svobodné zemi. Jak se vám v ní žije?
Pohled na dnešní politickou situaci není nejveselejší. Dění
v zemi a ve společnosti sleduji po ránu v rádiu a večer
v televizi. Sama se snažím žít tak, abych nikomu neubližovala.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Standa Merhout a Ondřej Pýcha
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 10. srpna. |
