Číslo 33 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvačkou.
Hanou Hegerovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zbyněk Vybíral, psycholog

Předsudek o vysokém a nízkém

V intelektuálně možná nejvyšším patře tuzemského denního tisku, v sobotní Orientaci Lidových novin, pronesla v době festivalu v Karlových Varech kritička Darina Křivánková větu: „Kdybych se měla dívat v řadě na rumunský, bulharský a maďarský film, tak si prostřelím hlavu...“ Oponovala takto názoru, že by se Vary měly více zaměřit „na filmy z východní a střední Evropy“. Týž den jsem viděl v televizi poprvé reklamu „Spěchám v tempu, ta ta ta ta, k sortimentu, ta ta ta ta.“ Však si ji asi pamatujete, názvu nového obchodního řetězce reklamu dělat nehodlám. Vlezlý pseudo-rap „Ceny nízké ta ta ta ta“ se mi smísily se slovy kritiččinými.
Nebudu se vracet k filmovému festivalu a nebudu ani rozebírat reklamu „ta ta ta ta“. Zamyslím se nad předsudky. A nad rozdílností vysokého a nízkého.
Předsudky vznikají stále. Například při střetu kultur, v soužití různých náboženství, při střetech chudého s bohatým nebo intelektuálního s duchem – řekněme – neobdařeným. Vznikají při soužití dvou pohlaví, vesničanů s lidmi z měst, těch, kdo jsou „doprava“, s těmi „nalevo“. Kde vznikají a kdo je zavádí do našeho myšlení, by bylo na delší psaní. Všimněme si jen, že lví podíl na tom, že jimi máme zaplevelenu mysl, má nejen samo zavedení, ale především jejich tradování, opakování či dovolávání se jich v „orientujících“ diskusích (jako by šlo o něco, co skutečně existuje). Toto tradování je stejně vinno jako vznikání. Dokonce se dá lehce usoudit, že bez hloupého udržování a šíření by předsudek nepřežil. Tisíckrát šířený předsudek už nezanikne. Naopak. Ne a ne ho vymýtit.
Filmová kritička do novin zformulovala... předsudek. Nedílnou součástí předsudků bývá zobecnění, přehánění a efektní zformulování do rázného soudu, jenž má vyznít tak, že nepřipouští pochyb. Vlastně jde o silácká slovní gesta, která se tváří jako pravda téměř axiomatická. Ovšem stačí se jim „podívat na zoubek“ (tj. neztratit vlastní soudnost) – a hned vidíme kaz. Někdy celý zkažený chrup – chorobné myšlenkové pozadí. Nechci nahlížet paní Křivánkové do úst (metaforicky tak činím), ale ona opravdu předpokládá, že kdyby za sebou viděla ruský, český a chorvatský film (i to je východní a střední Evropa), musela by se snad „picnout“? Možná to nemyslela doslova. Možná beru její slova až příliš vážně.
Ale vážně: nad znělkou výše zmíněné reklamy jsem si uvědomil, že od Orientace v Lidových novinách očekávám „vysokou kulturu“. Ne předsudky, ne výplody zakrněného ducha, ne zárodky xenofobie. Čekám, že mě očistí od vlezlého „ta ta ta ta“. Čekám, že od prvních řádků mě oblaží rozdíl mezi výroky české intelektuálky a reklamou. Ale není to předsudek?
V hrůzné melodii se mi „vysoké“ a „nízké“ propojilo: „Prostřelím si ta ta ta ta… svoji hlavu ta ta ta ta… nad východem ta ta ta ta“.
Ale nevzdávám to. Zas otevírám nové číslo sobotních Lidových novin, zas otevírám nový Týdeník Rozhlas s naději, že se na mě nevyvalí nízké předsudky... Přestože naše dělení na kulturu vysokou a nízkou je relativní a snad i předsudečné, jak dávno napsal Eco (a další), nechci se ho vzdát.



  Když spisovatel umí číst...        
  Jak to slyší Jiří Vejvoda
 
  ...strhující Záznamník     

  Pořiďte si        
 
  V říši mluveného slova      
  Téma