|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Bez morálky to nejde
V posledním červencovém týdnu se vltavská dramaturgie vrátila
k jedné z nejzajímavějších loňských premiér – k textu Přemysla
Ruta Konec dobrý, všechno špatně (režie Hana Kofránková). V
textu se snoubí to, co lze u Rutových her obdivovat prakticky
vždy: vysoká filozofická a morální aktuálnost a preciznost
jejího literárního a dramatického vyjádření. S těmito znaky se
potkáváme jak v rozhlasovém podobenství Profesor a slepice
(2006), tak v úvaze o smyslu pravdivého výkladu historie ve
hře Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda (2000) . Příběh
dvou postav hry Konec dobrý, všechno špatně – podnikatele
Januše (Viktor Preiss) a jeho dávného přítele, filozofa
Fortunáta Aufa (Jiří Lábus) – ukazuje s nebývalou přísností a
nesmiřitelností zásadní neslučitelnost dvou světů: čisté
morálky a bezskrupulózního byznysu.
Byť Janušovi můžeme zpočátku i fandit, jeho pohnutky pomoci
příteli ve vydávání jeho filozofického díla můžeme považovat
za téměř čisté (byť v podtextu cítíme jakousi touhu vykoupit
svůj prázdný, netvůrčí život), výsledkem není zlepšení
okolního světa; lidé se nezajímají o Aufovo zdarma
distribuované dílo, ale pouze o videozáznam jeho sebevraždy,
draze prodávaný právě Janušem, který své peníze vydělává na
„zábavných“ kukátkách (Rutem ironicky pojmenovaných
„krasohled“). Právě zjištění, odkud pocházejí peníze ke
sponzorování jeho spisů, vede Fortunáta Aufa k tomu, aby si
vzal život. Vše tedy bylo marné, Aufovu pracně budovanou
veřejnou knihovnu navštěvují lidé jen proto, aby si prohlédli
místo smrti „toho chlápka, co se oddělal“ na záznamu v jejich
kukátku.
Režisérka Kofránková již mnohokrát dokázala, že složitému a
filozoficky i literárně bohatému světu Přemysla Ruta rozumí. I
tentokrát zůstala „v pozadí“ – neexperimentuje technicky ani
žánrově, drží se Rutova textu a ctí jej i jeho stanoviska.
Tomu odpovídá i brilantní obsazení – již jmenovaným pánům
skvěle sekunduje Taťána Medvecká v roli povrchně humanistické,
v nitru však zcela cynické Janoušovy manželky.
Východisko hry i obraz světa, který nám Rut a režisérka
Kofránková předestřeli, rozhodně není optimistický. Ukazuje
posluchači svět reality shows, v nichž pasivní diváci pasivně
sledují pasivní hráče a nejsou schopni se s nimi nijak
ztotožnit; i kdyby se obyvatelé nejrůznějších vil či domů snů
povraždili či se utopili v milionovém bazénu, v divácích to
asi již nic nevyvolá, jen odosobněný zájem voyerů – zrovna
jako u těch, kteří znovu a znovu sledují záznam Fortunátovy
smrti ve svých krasohledech. Rutova hra netrpí bolestí
současných her a potažmo i současné filozofie, to jest
relativizací mravních norem; nenabízí prakticky žádné
východisko – kromě osobní angažovanosti, příkladu, který může
člověk podat druhému. |
