|
|
 František
Koukolík, neuropatolog
Pravicová odborářka
Před časem se ke mně naklonila inteligentní, zdravá,
vysokoškolsky vzdělaná, slušná, spolehlivá, pracovitá žena
středního věku, matka a babička, angažovaná a vysoce postavená
odborářka živící se tvrdou a riskantní vlastní prací, a
pravila: „Víte, já jsem odborářka pravicová.“
Překvapilo mne to. Odborář – konzervativec?
Slovníkové definice konzervatismu kladou důraz na tendenci
uchovávat ustavené, odpor ke změně, sklon uchovávat současný
řád, opoziční postoj k narušujícím změnám sociálního,
ekonomického, náboženského, politického nebo kulturního řádu.
Nad tím co je psychologickým jádrem politického konzervatismu,
se debatuje déle než půl století. Výsledkem je publikační
horstvo, z něhož plyne, že politicky konzervativní přesvědčení
snižuje hladinu úzkosti, míru strachu a pocitu nejistoty,
umožňuje vyhýbat se změnám, přerušením kontinuity, dvoj- a
víceznačnostem a také vysvětlit a obhájit a ospravedlnit
nerovnost mezi lidmi a lidskými skupinami, chápat ji jako
přirozený řád. Jádrem konzervatismu je vzdor vůči změnám a
tolerance nerovnosti.
Pozor, prosím!
Přestože tak mnozí – byť ne všichni – vědci z dobrých a
prokazatelných důvodů činí, byla by chyba ztotožňovat
politický konzervatismus výlučně s pravicovou politikou a
pravicovým politickým přesvědčením. Lidé, kteří v Česku aspoň
část dospělosti prožili v minulém režimu, při troše zdravého
rozumu a z vlastní zkušenosti obvykle vědí, že politický
konzervatismus může být zrovna tak pravicový jako levicový,
přesněji řečeno „levicový“. Za levicové totiž označovala své
přesvědčení, chování a mocenskou praxi i nejdogmatičtější
stranická a byrokratická věrchuška u nás stejně jako
v Sovětském svazu a jeho dalších satelitech. Je pravděpodobné,
že za levicové označuje a považuje své postoje i současná
vojenská a politická mocenská elita severní Koreje. Na druhé
straně lidem, kteří stalinismus a jeho následný vývoj
neprožili a nemají s ním zkušenost, žijícím v západoevropských
politických demokraciích nebo v USA, se tento druh politického
konzervatismu vysvětluje obtížně. Pojem politický
konzervatismus se v jejich očích obvykle kryje s pravicovými
politiky a intelektuály. Nadto se mluví o „konzervativním
paradoxu“. Mussolini, Hitler, Pinochet i Reagan se drastických
změn systému nikterak neobávali. Někdy se mluví o pravicových
revolucionářích.
„Lze tedy mluvit o vzdoru vůči změně coby znaku
konzervatismu?“ říká námitka. Odpověď na ni zdůrazňuje návrat
těchto „revolucionářů“ do někdy idealizované minulosti, k
„jistotám“, pevnému řádu, prohloubení mocenské i ekonomické
nerovnosti, k posílení role církve nebo církví a k
militarizaci. |
