|
|
 Jak
to bylo s hraběnkou Báthory
Proslulá čachtická šlechtična Alžběta Báthory proslula jako
snad nejmasovější vražednice v dějinách a její osud nejednou
přilákal i filmaře. Juraj Jakubisko se v koprodukčním projektu
Bathory (19. 9., ČT1, 20.00), prý nejnákladnějším v celém
středoevropském prostoru, odhodlal nejen vyprávět o dávných
hrůzách, ale především se pokusil Alžbětu očistit a představit
ji jako oběť mocenských bojů – na počátku 17. století totiž
patřila k největším pozemkovým vlastníkům v celých tehdejších
Uhrách.
Samozřejmě je obtížné rozhodnout, jak to tehdy bylo – pro
úplnost připomeňme, že mezi šlechtou se v evropských dějinách
vyskytla řada sadistických násilníků, ostatně život poddaných
nevolníků neměl tehdy valnou cenu. Jakubiskova verze příběhu
je nakonec nepřehledně spletitá v rozehrávaných motivech i
zbytečně romantická. Vždyť Alžbětin úhlavní nepřítel palatin
Thurzo své uklady strojí jen ze zhrzené lásky, zato milostné
city italského malíře Caravaggia, jehož přítomnost je veskrze
smyšlená, sebevědomá i něžná žena dokonce opětuje. A groteskní
dvojice mnichů, původně vyzvědačů, kteří pátrají, co se
vlastně skrývá za pověstmi o hrůzách páchaných na čachtickém
panství, už vyhlíží, jako kdyby sem vpadla z úplně jiného
filmu. Do tří kapitol rozdělený příběh se postupně zužuje na
snahu mocichtivého panstva Alžbětu zničit, od počátečního
melodramatického ladění se příběh přenáší ke „změněnému
vnímání“, aby jej uzavřelo svého druhu politické spiknutí.
Bathory však nepředkládá ani dobrodružnou podívanou z rodu
Gladiátora, ani není zdrcujícím podobenstvím o zvůli a bezmoci
jako Kladivo na čarodějnice, nestaví na nejsilnější režisérově
schopnosti, kterou je až omamující obrazotvornost, ba
magičnost nahlížení. Jako kdyby Jakubiska, proslaveného
uhrančivými filmy Zbehovia a pútnici, Bubeník červeného kríža
nebo Tisícročná včela, zalehla zodpovědnost za vynaložené
prostředky, nedovolí si sebemenší úkrok mimo předem
odhadnutelné jistoty.
Herecké obsazení je mezinárodní. Titulní roli ztvárnila Anna
Frielová a pokusila se přiblížit složitou a protikladnou
Alžbětinu povahu. Do češtiny ji předabovala Zuzana Stivínová.
Zvídaví mniši (Bolek Polívka, Jiří Mádl), jeden stářím
zmoudřelý, druhý mladý a nezkušený, pak prozrazují inspiraci
obdobnou dvojicí ze Jména růže.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
