|
Někdy
méně bývá více...
Vlání fantazie je výborná věc, a tomuto kouzlu lze v knihách
lehce propadnout. V těch nejlepších případech autorovu světu
zcela podlehneme, jak ukazuje Márquezovo Macondo. Pokud je
však čtenář fantazií spíše vláčen, je to již poněkud
složitější. A přesně to se dá říci o poslední knize Jiřího
Kratochvila Femme fatale (Druhé město). Kupodivu se v ní
vyskytuje obé, zřetelně odděleno do dvou částí.
První polovina knihy, nazvaná Noční slunce, má strhující spád
a čtenáře nenechá takřka vydechnout. Je nabita erotikou a
sledovat osudy mladé spisovatelky Kateřiny Káníčkové, která se
ve víru zlomových událostí roku 1989 ocitá v Brně, je pro
čtenáře požitkem. Její románová prvotina zaujme a z neznámé
dívky se takřka přes noc stává slavná autorka. Pro muže ve
svém okolí je ale především osudovou ženou. A to nejen pro
manžela, postaršího univerzitního docenta, ale i pro své
milence – včetně toho nejstálejšího, ženatého tělocvikáře a
později úspěšného majitele fitness centra Zdeňka Šťastného, se
kterým se pravidelně střetává v jednom z prvních brněnských
bordelů. Právě jeho pohledem je tato část příběhu, dodejme že
tragického, zachycena.
Ve druhé části, nazvané Buben, se ocitáme doslova v jiné
realitě, paralelním světě a předchozí část příběhu je
nahlížena ze zcela odlišných úhlů. I z pozice utajeného
miniaturního světa, který existuje nepozorovaně vedle nás.
Těžko říci, co přesně autor svým vypravěčským záměrem
sledoval, ale tímto zvratem to zcela jistě čtenáři neusnadnil.
Pravda, postupně se dozvídáme stále víc a víc a daří se nám
skládat střípky z jakési mozaiky, z chybějícího příběhu. Ale
zahlédnout celý obraz? Možná se to některým čtenářům podaří.
Byť můžeme autorovu vášeň pro psaní sdílet a rozumět jí,
přesto se v této druhé části prózy cosi podstatného vytratilo
a zůstal jen příběh příliš literární, šustící papírem.
Přesto Kratochvil i v této próze zůstává svým, třeba už jen
tím, že se příběh odehrává v Brně. Je škoda, že tu příjemně
typograficky vypravenou knihu v úpravě Bedřicha Vémoly lze
považovat spíše za okrajové dílo jinak výrazného autora. Někdy
je však méně více. A právě při čtení této knihy jsem si na
toto rčení vzpomněl několikrát.
Pavel Kotrla, literární kritik |