|
Přemysl
Hnilička, publicista
O blahodárném účinku žížaly
V loňském roce připravilo olomoucké studio čtyři setkání s
knihou Antonína Přidala Kouzlo nechtěného. Tentokrát nešlo o
Přidalovy vlastní texty, ale o výběr toho nejbizarnějšího, co
bylo lze sesbírat během jeho redaktorské (i pozdější) kariéry.
Sám autor jej charakterizuje takto: „Kouzlo nechtěného je –
když z klobouku, odkud měla vzlétnout holubice, se vybatolí
myš – když před vojáky jako ze škatulky pochoduje státník v
kalhotách nad kotníky – když prodej kozy se vylíčí s řečnickým
vzletem anebo slohem úředního šimla – když učenec káže o řádu
a drmolí páté přes deváté...“
Na začátku bylo angažmá v brněnském kulturním měsíčníku Host
do domu. Zde se jako redaktor musel probírat nemalým přívalem
pošty – a ne vždy šlo o literární skvosty. Nezáměrně směšné a
vtipné texty začal shromažďovat a pokračoval v tom i v
následujících letech normalizace, kdy mu probírání se v
podivuhodné kolekci pomáhalo udržet si duševní pohodu. Ve
výsledku je pak finální výběr, který Přidal provedl pro
sborník Kouzlo nechtěného, souborem vzniklým na základě
úsměvu, smíchu i prosté nezlobné škodolibosti – drobné pomsty
za hodiny zmařené četbou redakční pošty.
Kniha je to skutečně půvabná, nabízí vhled do duše lidí,
jejichž ambice byly větší než talent. Režisér Michal Bureš
pozval k realizaci čtyřdílné četby samotného autora, který
texty vybral a opatřil trefnými glosami. Obzvláštní potěchu
posluchači způsobila právě jeho interpretace – v každém textu
moduluje Přidal hlas odlišným způsobem, vtipně charakterizuje
jejich autory; tu s přísností čte text úřední, tu těžkopádným
a klopýtavým jazykem interpretuje žádost dělnického mluvčího,
aby prezident Novotný „zlevnil alkohol a gořalu“.
Interpretační jistotu neztrácí ani v případě četby vojenské
básničky, blouznění takyvynálezců či hlášení ve „zdeúřední“
češtině.
Rozhlasoví tvůrci Přidalovu práci rozhodně nezkazili: režisér
Bureš mu ponechává potřebnou volnost a hudební skladatel
Richard Mlynář připravil několik variant rozpustilé hudební
znělky. Hlavní přínos je tu však v práci dramaturgické – je
jen dobře, že v Olomouci vzniklo tak vtipné dílo, až
eisnerovská poklona českému jazyku. |