|
|
 Kdo
byl Max Gerstl
V roce 2002 uspořádal architekt Zdeněk Lukeš výstavu, která se
jmenovala Splátka dluhu. Šlo o znovuobjevení práce architektů,
kteří pracovali v Praze v letech 1900–1938 a jejichž rodným
jazykem byla němčina. Většinou byli židovského původu a jejich
osudy byly dramatické – ti, kteří nestihli emigrovat, skončili
v koncentračních táborech a jen nemnozí se dočkali konce
války. V seznamu sedmdesáti jmen figurovalo i jméno Max
Gerstl. Shodou okolností pomohla k hlubšímu poznání
zapomenutého architekta autorka následujícího článku Miriam
Škudlová, která je také autorkou rozhlasového dokumentu To byl
Max Gerstl. Stanice Vltava ho vysílá v rámci pravidelného
Radiodokumentu ve středu 15. září.
Jak to vše začalo
Před časem mne kontaktovala paní Bronia Gerstl-Reymanová ze
Spojených států, zda by Praha neměla zájem o fotografie a
architektonické plány po jejím tatínkovi, architektu Maxi
Gerstlovi. V životě jsem to jméno neslyšela. Začala jsem
horečně pátrat. Výsledek byl chatrný. Jeho jméno zmiňoval
pouze architekt Zdeněk Lukeš. A letos na jaře, během pobytu v
New Yorku, jsem měla možnost setkat se osobně i s paní
„Bunny“. Přestože tato sympatická a čilá dáma opustila
Československo už v roce 1938, ve věku dvanácti let,
rozhovořila se plynnou americkou češtinou.
Max Gerstl se narodil v roce 1897 v Praze. Vystudoval stavební
školu a za první světové války narukoval. Utrpěl těžká
zranění, ale jak říká jeho dcera: „Byl mladý, zdravý a měl
štěstí, že ho našli.“ Po válce navštěvoval třídu profesora
Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1922 se
oženil a o čtyři roky později si otevřel vlastní projektovou
kancelář v centru Prahy.
Malá umělecká díla
Architekt Zdeněk Lukeš poprvé narazil na jeho jméno v
osmdesátých letech, kdy dělal systematický průzkum pražské
moderní architektury. Gerstlovy obchody ho zaujaly jako ukázka
špičkového designu. Typickými atributy byly rozměrné výklady
(odborně „výkladce“) s rámy z chromované oceli, zaoblená skla,
prostorové vitríny, neonové nápisy nebo markýzy nad nárožními
vstupy do obchodů, elegantní firemní štíty, prosvětlené
opaxitové desky z probarveného skla a na nich plastická
písmena nebo neonové trubice. Byla to malá umělecká díla.
Max Gerstl ale navrhoval a stavěl i vily. Bunny vzpomíná, že v
jeho kanceláři obdivovala jejich sádrové modely. A které
obchody si vybavuje? Především Lyonský dům hedvábí, který
stával dole na Václavském náměstí, obchodní dům ARA, CITY,
Ascot Cravats, Wolf & Schleim, Bambino, ale i ten, který měl
poutavý reklamní slogan „Tlustá matka, štíhlá dcera najdou
šaty u Eisnera“.
Bohužel jen málo z Gerstlových realizací se dochovalo. Jednu
nárožní markýzu najdete na rohu Melantrichovy a Havelské
ulice, další je na rohu ulice Zenklovy poblíž libeňského
divadla. Snad se ještě najde nějaká zachovalá vila, ale zatím
se všechny ani nepodařilo lokalizovat.
Praha ve víru moderny
Zdeněk Lukeš o Praze třicátých let říká: „Byla to nesmírně
dynamická doba. Stavěly se velkoměstské paláce, které byly
polyfunkční, to byla specialita Prahy. Budovaly se domy,
jejichž role byly kulturně-společenské – byla tam divadla,
kina, bary, restaurace a především kavárny. Říkávalo se, že
Václavské náměstí se dá obejít na dvou úrovních – ta první
byla po chodníku, ta druhá v prvním „kavárenském“ patře. Tím
se v nadsázce naznačovalo, že téměř každý dům měl kavárnu nebo
prodejnu v patře. Domy také musely mít určité procento bytů,
bankovní prostory nesměly být v přízemí do ulice, aby město
žilo. Majitelé nemohli domy po dlouhou dobu prodat, snažili se
tedy, aby dům projektoval významný architekt…“
Max Gerstl pocházel z významné židovské rodiny. Jeho předkové
přišli do Prahy už v roce 1492. Pradědeček Abraham von Gerstl
byl během sedmileté války povýšen do šlechtického stavu. A sám
Max Gerstl byl i vysoce postavený svobodný zednář. Už v roce
1938 se rozhodl emigrovat s manželkou a dvěma dětmi do New
Yorku.
Nový začátek
Začátky ve Spojených státech nebyly jednoduché, ale situace se
změnila po válce. Američané začali nakupovat a dovážet zboží,
otevíralo se mnoho obchodů. Bylo třeba profesionálů, kteří
dokázali vyřešit, kde uložit a pověsit zboží, jakým způsobem
ho vyložit, jak navrhnout výkladce, osvětlení i nábytek. Max
Gerstl si opět otevřel vlastní kancelář. Během války udržoval
kontakt s Janem Masarykem, stal se členem zednářské lóže
Humanitas, stýkal se se zajímavými lidmi, chodil na přednášky
a byl vcelku spokojený – až na to, že „nechal Prahu tam, kde
ji nechal“. Když se ho dcera zeptala, co by v Praze dělal,
když už tam nikoho nemají, odpověděl: „Půjdu se podívat na
každý kámen, co miluju. Jen když můžu jít na Vyšehrad, když
můžu jít do Zlaté uličky, když můžu jít kamkoliv… Já to
miluju.“
Max Gerstl zemřel v roce 1982. Prahu už nikdy neuviděl, ale
nepřestal mluvit česky. A Bunny povídání o tatínkovi uzavírá:
„Na jeho náhrobek jsem dala napsat „Born in Prague“, protože
on to město tak miloval. To byl jeho život.“
Bronia Gerstl-Raymanová předala otcovu pozůstalost do jeho
rodného města. Podařilo se ji umístit v Národním technickém
muzeu, a tak jsme si při natáčení tohoto dokumentu mohli s
architektem Lukešem prohlédnout fotografie obchodů a vil, o
kterých ani on do té doby neměl tušení. Osud jednoho ze
„zapomenutých“ architektů se konečně podařilo alespoň
poodhalit.
Miriam Škudlová, spolupracovnice ČRo 3 – Vltava
|
