Když lékařská péče připomíná bludiště

Rumunská kinematografie získává v posledních letech stále větší mezinárodní uznání, i když se o tom můžeme přesvědčit málokdy. K ojedinělým příležitostem takové míjení napravit patří snímek Cristiho Puiu Smrt pana Lazaresca, který ČT2 uvede ve čtvrtek 23. září. Nenechme se přitom odradit značnou délkou: zejména úvodní pasáže se vlečou neúměrně dlouho. Nejprve sledujeme titulního hrdinu, osaměle žijícího v omšelém bytě, jak si marně přivolává pomoc, protože se cítí pořád hůř. Ale ani příjezd vytoužené sanitky a celonoční bludná pouť po nemocnicích nic nevyřeší. Nikde jej totiž nechtějí hospitalizovat...

Pacient se ve filmu stává bezprávným a obtěžujícím objektem nemocniční péče, jako kdyby přišel o veškerou lidskou důstojnostCristi Puiu se rozhodl pro statický pohled, nehnutě registruje sled probíhajících událostí, kamera navozující v každém okamžiku setmělost se nanejvýš ohlédne po lidech, kteří vstoupili do rozmluvy. Zajímavý je přesun dramatického důrazu z pana Lazaresca, jenž pozvolna přestává vnímat, co kolem děje, na postavu ošetřující sestřičky, která pro zesláblého muže hledá účinné ošetření. Lazarescu se tak z původního protagonisty stává bezmocným předmětem marně zajišťované péče – unavení lékaři, lhostejnost a dokonce odmítnutí, to vše se podepisuje na jeho osudech.
Smrt pana Lazaresca překvapí – zejména od okamžiku, kdy se hrdina ocitne v sanitce – věrohodně napsaným i zahraným příběhem. Ion Fiscuteanu jako Lazarescu a Luminita Gheorghiuová jako zdravotní sestra působí nejpřesvědčivěji ve všedních okamžicích, kdy neznějí vzrušené výměny názorů ani nedopadá krajní beznaděj ze lhostejnosti panující ve zdravotnictví. Režisér se vyhýbá sebemenší idealizaci: ovdovělý Lazarescu, jehož dcera žije v zámoří, má napjaté vztahy se sestrou, která mu vytýká tělesnou i duchovní devastaci. Muž se totiž pravidelně napájí podomácku připravovaným alkoholem. Fiscuteanu postihl nejen určitou primitivitu a snad i odevzdanost svého hrdiny, ale především postupně se zatemňující mysl.
Pacient se ve filmu stává často bezprávným a navíc obtěžujícím objektem nemocniční péče, jako kdyby přišel o veškerou lidskou důstojnost. Převládá byrokracie – výmluvná je tragikomická scéna, kdy lékař po nic nechápajícím nemocném požaduje, aby podepsal souhlas s operací a protestující sestřičce doporučí, aby muže vozila tak dlouho kolem nemocnice, dokud neztratí vědomí; teprve pak by se obešel bez jeho souhlasu. Zdá se, že právě v tomto bodě se soustředí veškerá hořkost, vztažená sice na zdravotnictví rumunské, ale zajisté lze vyslovené postřehy v lecčems přenést i na poměry u nás...

Jan Jaroš, filmový publicista



  Naši rychlí příbuzní        
  Jak to vidí Rudolf Křesťan
 
  Uprchlíci z Prokopského údolí     

  Nalaďte si        
 
  Praha Petera Demetze     
  Pořiďte si