Uprchlíci z Prokopského údolí
Premiéru hry katalánského autora Sergiho Pompermayera uvádí v
úterý 14. září ve 22 hodin Český rozhlas 3 – Vltava. O tom,
jak pozoruhodná inscenace, která je zároveň poslední
rozhlasovou prací Vladimíra Dlouhého, vznikala, hovoří režisér
Aleš Vrzák.
Uprchlíci jsou – po Mobilu Sergiho Belbela – druhá katalánská
hra, kterou jste v poměrně krátké době inscenoval. Mají tyto
hry něco společného, respektive čím vás zaujala?
Obě katalánské hry přinesla dramaturgyně Jihočeského divadla
Olga Šubrtová, moje dávná rozhlasová kolegyně, s tím, že by
mohly být realizovány i v rozhlase. Obě představují reflexi
současného světa s problémy, které nás bohužel denně
obklopují. Uprchlíci propojují téma katastrofálního stavu
médií a jejich schopnosti manipulace s tématem lidské
bezohlednosti a touhy po moci za jakýchkoli obětí.
 Uprchlíci
se odehrávají v blíže nespecifikované zemi, hlavním tématem je
zneužití médií. Máte pocit, že je to téma aktuální i u nás?
Místo příběhu není přesně určeno a tím umožňuje umístění
kamkoli ve světě. Česká média v současnosti nabízejí obrovské
množství „reality show“ od zavírání lidí do místností přes
pěvecké výkony až k dovednostem v oblasti vaření. Sergi
Pompermayer jde ve své hře ještě trochu dál. Reality show nás
zavádí do válečného prostředí, kde s pomocí nejtragičtějších
lidských příběhů bestiálně útočí na lidské city, pochopení a
solidaritu. Média jsou navíc nechtěně využita ke změně
politického názoru a tím ke změně ve vnímání válečného
konfliktu. Zpočátku se mi tento model zdál vzdálený naší
realitě. Ale po konzultacích s některými válečnými reportéry
jsem dospěl k názoru, že tato situace je těsně před námi,
jestli v ní už vlastně nežijeme.
Hra má poměrně složitou výstavbu: bylo to při práci na
překážku, nebo to bylo spíš inspirující?
Složitá stavba byla velmi inspirující. Základní otázkou bylo,
zda pracovat s hrou jako s modelovou situací, či s autentickým
příběhem. Rozhodli jsme se pro druhou variantu. To samozřejmě
ovlivnilo výběr herců, budování jednotlivých situací a
v návaznosti i volbu prostředí, v němž se natáčelo.
Část natáčení probíhala v plenéru. Proč?
Plenérové scény, tedy scény, které se odehrávají ve venkovním
prostoru, jsme točili dvojím způsobem. Jednak v plenérovém
studiu Českého rozhlasu, jednak v Prokopském údolí. Následně
jsme porovnávali oba výsledky a došel jsem k názoru, že scény
natočené v autentickém přírodním prostoru vycházejí lépe
z hlediska situace, hereckých výkonů a celkového zvukového
designu a lépe vyhovují koncepci inscenace.
Koho jste přizval ke spolupráci?
Vedle dramaturgyně Olgy Šubrtové se na inscenaci podíleli
především zvukový designér Michal Rataj, na studiových
nahrávkách zvukový mistr Roman Špála a na plenérových scénách
Jan Čeněk ze studia Bystrouška. Nerad bych opomněl některého
z herců, kteří byli ochotni pracovat v terénu ve velmi
nepříznivých povětrnostních podmínkách. Zmíním například Jana
Dolanského a vynikající mladou herečku Šárku Vaculíkovou, pro
niž to byl rozhlasový debut. V roli generála Burnuse exceloval
Vladimír Dlouhý.
Pro Vladimíra Dlouhého to byla poslední rozhlasová práce...
Natáčeli jsme s ním den před plánovaným nástupem do nemocnice.
Protože práce bylo příliš mnoho, držel jsem ho ve studiu až do
půl jedné v noci. Velmi mě zaujala jeho neuvěřitelná obětavost
a schopnost reagovat na podněty režiséra, snaha o dokonalé
ladění dialogu s Janem Dolanským, který je vlastně kostrou
hry. Vzpomínám si, že jsem sám sebe přistihl v momentech, kdy
jsem netušil, jakým způsobem Vladimír Dlouhý došel k tak
zajímavým řešením situací neuvěřitelně jednoduchou cestou. Mám
pocit, že tato vlastnost se jmenuje talent.
Martin Velíšek, vedoucí Literárně-dramatické redakce
ČRo 3 – Vltava
Foto Martin Velíšek |
