Číslo 38 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s geologem, esejistou a překladatelem.
Václavem Cílkem.

Rudolf Křesťan, publicista

Naši rychlí příbuzní

Máte-li rozvětvené příbuzenstvo, musíte počítat s tím, že každou chvíli usedne někdo z vašich blízkých za volant vašeho auta a bude se řítit nedovolenou rychlostí vpřed. Ano, značná část naměřených rychlostních přestupků není způsobena lidmi, na jejichž jméno je auto evidováno, nýbrž „osobou blízkou“.
Za takovou osobu je podle zákona pokládán „příbuzný v pokolení přímém, osvojitel a osvojenec, sourozenec, manžel nebo partner dle zákona o registrovaném partnerství, případně jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, pokud újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá by právem pociťovala jako újmu vlastní“.
Tito lidé mají zjevně zvláštní zálibu v prověřování maximálních rychlostí aut. Oddávají se adrenalinu za volanty automobilů, které jsou úředně zapsány na jméno někoho z příbuzenstva. Ten se pak s odvoláním na „osobu blízkou“ ohrazuje proti požadavku policie, aby nesl odpovědnost za nedodržení předepsané rychlosti. Když mu přijde předvolání, namítne, že neřídil on. A souběžně se uchýlí k magické formulce o „osobě blízké“, jejíž jméno není povinen uvádět.
Policisté to pokládají za úhybný manévr. Stejně tak i někteří poslanci, kteří usilují o změnu poměrně snadného vyklouznutí z odpovědnosti. Ale co když jde o nemístnou podezřívavost a vinu skutečně nesou neukáznění a neodpovědní příbuzní?
Užívají si rychlosti v autě, které jim nepatří. Kojí se při tom nadějí, že v případě radarového záznamu o překročení rychlosti stejně nakonec skončí všechno ve ztracenu. Zůstanou anonymní. Podobně jako v hudbě neznámí skladatelé. Podle četnosti tvrzení, že auto neřídil v době přestupku jeho majitel, nýbrž někdo jeho blízký, usuzuji, že naše silnice jsou brázděny do značné míry právě příbuznými. Kdo si kupuje nový vůz, měl by se při jeho výběru poradit i s nimi, když perspektivně budou jeho častými uživateli.
Důležité je, aby „osoba blízká“ byla spokojena s náležitým odpichem vybraného auta a taky s možností jeho maximální rychlosti. O tu jí jde především. Osoby blízké si libují v raketové jízdě a nelze se divit, že pohrdají dodržovateli předpisů, které častují zoologickým přízviskem slimák, želva a lenochod. Případně kinematografickým výrazem zpomalený film.
Je zarážející, že soužití majitele auta s jeho příbuznými dosud nevěnovaly pozornost reklamní slogany. Bylo by obchodně prozíravé vzít v potaz tento vzájemný konkubinát s kupujícím. Příbuzní jsou s ním víc než jedna ruka, protože obě: ty na volantu. Umím si představit třeba následující reklamní hlášku: „Náš nový vůz jezdí až 250 km/hod a bude se líbit vám i vašim osobám blízkým!“
Poskytuje-li legislativa možnost krytí takového jezdce a jezdkyně, pak při cestě na dovolenou by se mohly dvě příbuzné rodiny domluvit, že majitelé aut se vzájemně a promyšleně prohodí za volanty svých vozů. Když pak radar zaznamená jejich rychlou jízdu a budou následně předvolání na policii, mohou bez mrknutí oka a zcela pravdivě prohlásit, že své auto neřídili oni. Jen “osoba blízká“, jejíž jméno nejsou povinni uvést.
V rámci automobilů se zmíněné krytí vztahuje dokonce i na odcizenou registrační značku. V daném ohledu mám čerstvou zkušenost z konce srpna. Po příletu ze zahraničí jsem zjistil,  že mi někdo šlohnul obě tyto značky z auta, které v době mé nepřítomnosti stálo před domem. Hned jsem to šel oznámit na policii, protože na takto „vypůjčené“ značky prý zloději tankují benzin a odjíždějí bez placení od pumpy, aniž by je trápilo, že číslo zachytila kamera.
Před sepsáním patřičného hlášení se mě policista zeptal, zda mám podezření na někoho, kdo by tu značku mohl ukrást. A jestli ano, tak v případě, že by to byla osoba blízká, nemusím uvádět její jméno. Odpověděl jsem po pravdě, že podezření na nikoho konkrétního nemám. Natož na někoho z famílie. Pokud je někdo z příbuzných vysazený na značky, pak v jiném oboru – například u vody po holení.
Poslanec Stanislav Huml prohlásil v debatě na internetu, že „osoba blízká je problém“ – zvláště při změřeném překročení rychlosti u vozu, když na radarovém snímku není zřetelná tvář řidiče. Tento bývalý šéf středočeské dopravní policie zároveň uvedl, že pokutu v takovém případě odmítá zaplatit značné procento fyzických majitelů auta. Prohlašují, že vůz řídil někdo jiný a odvolávají se na Základní listinu práv a svobod, podle níž takovou osobu nemusejí jmenovat. Poslanec Huml přesto do budoucna věří v možnost řešení.
Dlužno poznamenat, že není zdaleka první, kdo se o to pokouší. Téma je už nějaký čas evergreenem.
Variant řešení je několik. Některá východiska jsou už vyzkoušena v cizině. Ale kdyby změny dorazily i k nám, výsledně půjde o vražení klínu mezi nás a naše příbuzné. Velkoryse jsme je po řadu let pouštěli za volant, kryli je, a teď máme náš vztah hodit přes palubu palubní desky? Že jezdí příliš rychle? No a co: zatím to zůstalo v rodině, jak se sluší a patří.
Dojde-li k právní změně a příbuzný bude muset za tu chvilku potěšení z rychlé jízdy pykat, následkem bude ztráta důvěry v bezpečí rodinného zázemí. Vždyť radost z beztrestného překračování rychlosti v autě příbuzného patřila – vedle vzájemných vánočních dárků - k pěkným stránkám rodinných vztahů.
Podezřívaví jedinci namítají, že o žádné příbuzné nejde. Prý je to jen řidičská finta a podfuk, jak se vyzout z odpovědnosti. Že by si to někdo troufl v zemi, na jejíž prezidentské standartě je napsáno „Pravda vítězí“?
Copak si lze příbuzného vymyslet a svalit na něj vinu jako na řidiče-řítiče? Kdepak, za volantem jsou v uvedených případech určitě a nepochybně skutečně příbuzní. A proč se vypůjčeným auťákem tak řítí? Jsou svědomití a chtějí ho co nejrychleji vrátit majiteli.