|
|
 Praha
Petera Demetze
Je věru málo pražských vzdělanců, kteří mohou vydat takové
osobní svědectví o povaze Prahy za první republiky a okupace
jako je Peter Demetz, jeden z posledních významných pamětníků.
Jeho předchozí kniha Praha černá a zlatá vyprávěla o dějinách
města od kněžny Libuše až po T. G. Masaryka a byla pojata jako
poněkud kritický protějšek k láskyplnému vyznání Angela Marii
Ripellina Praha magická. Svou druhou Prahu, Prahu ohroženou
1939–1945 (Mladá fronta, 2010), napsal Demetz po čtrnácti
letech, už jako univerzitní emeritus, opět ve Spojených
státech.
Tentokrát stál před docela jiným úkolem: jako autor tuto dobu
prožil na místě, což historikovi nemusí ulehčit práci. Peter
Demetz sice akribii historika v ničem nezapřel, ale oživil ji
tím, že součástí knihy učinil osobní svědectví – vlastní osud
líčí v samostatných kapitolách, odlišených kurzívou, aby
rozlišil osobní od objektivně historického. Přesto zdaleka
nejde o dva docela rozdílné texty, historie jeho rodiny úzce
souvisí s výkladem dějin a portréty řady jejich osobností.
V Demetzově případě vznikla úchvatná kniha, jež nemusí
zvnějšku vykládat co to byla multietnicita Prahy (ostatně
celých Čech a Moravy), neboť kapitoly z rodinné historie
nejsou ničím jiným, než přímým vhledem do pestrosti
společnosti, jež vzala za své vítězstvím německého
nacionalismu za let nacistické okupace a pak nacionalismem
českým, který po traumatech, jež způsobily zrada a nacistická
okupace po německé porážce, vítězně hypertrofoval. Demetzův
otec, významný kulturní a umělecký činitel, režisér pražského
Nového německého divadla a později divadla brněnského, uváděl
dramatickou modernu, německé expresionisty, pocházel
z ladinského rodu, který je doložen v Gherdeině poblíž Bolzana
již od 16. století a v Praze žila tatínkova rodina namačkaná
v Týnské uličce. Maminčina židovská rodina se usadila
v Čechách před staletími, a po protižidovských bouřích
přesídlila v roce 1900 do bezpečnější Prahy.
Přiznám se, že se těžko rozhoduji, která část Demetzovy Prahy
ohrožené je přitažlivější: historický výklad politiky první
republiky, období Mnichova, činnosti protektorátní vlády či
role Emila Háchy je velmi objektivní, neschematický a
plastický. Poutavé jsou i kapitoly, jež se týkají kultury a
jejích osobností před válkou, a zejména za války. Velmi poučné
jsou kapitoly, jež líčí zapomínanou existenci vlivných
pražských německých liberálních institucí, jejich postupný
zánik a po příchodu nacistů konečné vyhlazení. Demetzův původ
židovského míšence dává historii liberálních pražských Němců,
mezi nimiž byli významně zastoupeni Židé, citlivost a
poučenost vhledu, proto tyto kapitoly patří k tomu, co bychom
si měli stále připomínat jako inspirativní dědictví. Je přitom
zajímavé, že Demetz, který byl produktem tradice několika
kultur a přišel téměř o všechny své blízké, není pesimista:
v současné Praze stále vidí možnost nové koexistence
rozdílných kultur, pravda, z příčin docela jiných. Prastarou
tradici nelze znovu vyvolat v život, když její nositelé byli
vyvražděni. Historická situace po Mnichovu a březnové okupaci
má v Demetzově podání dramatický vývoj: zdání omezené
suverenity za von Neuratha s počátečním ohledem na evropské
mínění, po promyšlenou snahu vyčerpat český potenciál pro
potřeby války a pak národ vyhladit, v lepším případě vhodný
vzorek obyvatelstva asimilovat s národem německým.
Ve druhé části knihy nabývá vrchu vlastní Demetzův životní
příběh z let okupace s paradoxem čisté a tragické lásky
k medičce, sudetské Němce, jež nehleděla na jeho původ a
dokázala riskovat stejně jako on. Demetzovi se podařilo
přežít, ale jeho milá zahynula při bombardování Prahy.
Poslední část Chuť svobody je stejně trpká: Praha ztratila
svůj charakter a přitažlivost nejen vyvražděním a vyhnáním
elit, ale postupným propadem do nové nesvobody. To,
včetně autorova odchodu z vlasti, ale patří do kapitol, které
ještě Peter Demetz nenapsal.
Vladimír Karfík, literární kritik |
