|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
O překládání
Mladá překladatelka se před časem začetla do nové knihy Marie
NDiaye. Zaslala úryvek do soutěže překladatelů. Obdržela
posudek, překvapivě příznivý. Udělal jí radost, jak by ne,
vždyť její text posoudila jedna z nejpovolanějších kolegyň v
oboru – Jovanka Šotolová. Podle ní by překlad mohl po úpravách
vyjít. Pro někoho, komu zatím lektoři vyměňují překladatelské
„plenky“ (dá-li se to tak říci), skvělá zpráva. Mluvili jsme
spolu o tom, co jí připadá na překládání nejtěžší. Nemá
problém porozumět autorce ve francouzštině. To, co ji chvílemi
znepokojuje, je nedostatek českých slov. Zoufá si
v okamžicích, kdy ji přesný ekvivalent nenapadá, připadá si
nepohotová. Ráda by použila slova nejvěrnější originálu, ale
ona na mysl nepřicházejí! Umí vůbec dobře česky?
Den nato jsem otevřel jeden z krásných překladů: Eisnerem
převedených Čtyřicet dnů od Franze Werfela. Tak třeba na
straně 119 se vyjímá věta: „Do kníkavé a poštívavé hudby se
vmísí nový zvuk, hřímavé štěbetání.“ Čtu Werfela a na každé
straně si uvědomuji, že čtu také Pavla Eisnera. Kdo dnes
přeloží označení těch, kdo se „domohli moci a peněz“ slovem
„chňapouni“? Mě by to nenapadlo! Ani zdaleka neumím tak dobře
česky!
Ve stejných dnech jsem revidoval překlad odborné knihy o
lidské komunikaci. Její autoři se na řadě míst zabývají
překladem. Překladem našeho vnímání a myšlenek do slov.
Převáděním prožitků a chtění do řeči. Glosují vyjadřování
nesdělitelné lidské zkušenosti – toho, co nás takzvaně
přesahuje. Je to území, kde si mnoho lidí zoufá. Umíme příliš
málo na to, abychom druhému, třeba i nejbližšímu člověku,
někdy sdělili byť jen to nejpodstatnější. Svou existenciální
úzkost. Bezpečí po jeho boku.
Myslím, že si ani neuvědomujeme, že překládáme s každým svým
promluvením. Ze světa vnitřních hnutí vystupujeme do
artikulovaného prostoru s řečí někdy tak nepřesnou, že se jí
hrozíme, už když ji vypouštíme z úst. Jak často to musí
zažívat překladatel!
Druhý člověk nikdy nebude mít identické myšlenky, prožitky,
dokonce ani tytéž informace jako my. Tak zní jedno z trpkých
poznání, anebo jedno z vyzrání, jež odděluje uvědomujícího si
jedince od velmi malého, ještě nerozumného dítěte.
V komunikační výměně mezi dvěma lidmi se často ztratí většina
obsahu, většina toho, co chtělo a mělo být pochopeno. A což
teprve překladatel. Je jen prostředníkem mezi autorem a
čtenářem. Ptá se nad každou větou: Jak to autorka myslela? Co
chce, aby si pomyslel čtenář? Jak se má čtenář cítit? Jak to
způsobit – co nejlíp?
Nepochybně platí, že mít širokou slovní zásobu je pro
překladatele (a každého z nás?) výhodou. Geniální uživatelé a
tvůrci řeči nám připomínají, jak málo slov máme… připraveny
k použití. Přečtěme si cokoliv od Holana (co třeba jen
miniaturu, jakou je Mozartiana?). Přečtěme si Eisnerovy Sonety
kněžně…
Ale vedle květnatosti a šíře potřebuje překladatel – a co když
to potřebuje každý z nás? – ovládat ještě něco, co souvisí s
ukázněností. Sebezapřením. Nevymýšlet si tam, kde máme
tlumočit. Umět se vzdát krásného slova, které nás – ejhle! –
napadlo. Milan Kundera v zásadním eseji Překlad jedné věty
snesl několik příkladů toho, jak překladatelé Kafky Kafkův
jazyk krášlili. Místo toho, aby jazykově sporé místo přeložili
stejně spoře, vylepšovali ho.
Někdy se slovy předvádíme. Tu a tam přeháníme (a rádi děsíme
bližní). Někdy zatajujeme a maskujeme. Vydechneme: „Je mi
strašně!“, když se jen chceme vyhnout hovoru o nepříjemném.
Nesouhlasíme a zvoláme: „To je šílené!“ Zaradujeme se: „Jsme
tak šťastní!“ Jsme nepřesní, protože se nám nedostává slov?
Nebo jsme nepřesní, protože volíme jiná, působivější slova?
Děláme oboje. Ať tak, či tak, každý z nás je objekt
k překládání. |
