|
|
Asambláž jako chuť mizejících světů
Koláž a asambláž patří mezi výtvarné techniky, které přišly do
kursu s nástupem umělecké avantgardy v desátých a dvacátých
letech minulého století. Mají k sobě blízko: obě skládají do
nových celků úryvky různých skutečností. Koláž v ploše,
asambláž v prostoru.
 Českou
koláž 20. století představila před půl rokem v
reprezentativním průřezu pražská Galerie Smečky. Přehlídku
české asambláže hostí od září do listopadu brněnský Dům pánů
z Kunštátu. Výstava dostala název Realita je víc než fikce a
lze jí sotva co vytknout. Ačkoli její podtitul – Asambláž jako
tvůrčí princip v českém umění šedesátých a sedmdesátých let –
omezuje.
Jenže jaképak omezení, když v pěti sálech brněnské galerie
potkává divák jednu výjimečnou osobnost poválečného českého
umění vedle druhé: Bedřicha Dlouhého, Jana Koblasu, Karla
Nepraše a Jaroslava Vožniaka, Libora Fáru, Jana Švankmajera,
Aleše Veselého nebo Věru Janouškovou? Jaképak omezení, když
přehlídka otvírá cesty asambláže ke koláži (Běla Kolářová,
Jiří Kolář, Ladislav Novák), k umění akce nebo happeningu
(Milan Knížák), k plastice (Karel Nepraš), případně ke
klasickému závěsnému obrazu, který doznal „jen“ jistého
prostorového ozvláštnění, resp. sugestivního rozvinutí (Pavel
Nešleha)?
 Kurátorka
Magdaléna Nešlehová poskládala výstavu s citem pro různost
autorských rukopisů, pestrost tematickou i výrazovou. Sympatie
k přísnému členění díla tu sousedí se spontánními náběhy ke
strukturální abstrakci, metafyzickou „divnost“ najdeme po boku
kritické grotesknosti nebo existenciálně zatížených „zpráv
dne“. A k tomu má divák možnost ohledávat konkrétní práce blíž
– a dohadovat se, jaké příběhy prožily jejich jednotlivé
komponenty: klíč, sponka, kus barevného plechu, stará
singrovka nebo vysloužilý rozhlasový přijímač...
To je vlastně na brněnské výstavě i na samotné technice
asambláže nejcennější: pestrá a tajuplná chuť mizejících nebo
ztracených světů.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
