|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
„Každé slůvko z hlavy dřít…“
Jeden ze zářijových týdnů byl na Vltavě věnován sto letům od
narození velkého českého básníka („mámivého melodika“, jak
psal ve svém Zápisníku F. X. Šalda) Františka Hrubína. Jak se
redakce s výročím vyrovnala? Nutno hned na začátku říci, že
dobře; přesto se drobné výhradě nevyhneme.
Ale popořádku: první hrubínovskou akvizicí byla páteční
repríza deset let starého Pátečního večera O křídla prosím
milovanou zem. Rozhlasovou mozaiku připravili Pavel Šrut a
Rudolf Matys. Je to opravdu dvouhodinový rozhlasový požitek,
v němž je zužitkována vzácná rozhlasová matérie v tempu
pozvolném, je to vyznání poctivé básnické práce, která nikdy
nebyla lehká, plytká a povrchní. Střídají se tu výsostně
básnické pořady (ukázky z Matysova Semper Viva)
s dokumentárními pásmy (hrubínovské Fonogramy Václava Cibuly
s vzácným záznamem básníkova projevu na 2. Sjezdu spisovatelů
z roku 1956), to vše proloženo rozhlasovými nahrávkami básní a
rozsáhlejších skladeb; zde potěší především ukázka
z Červinkovy inscenace Romance pro křídlovku z roku 1962.
Jejím interpretem tehdy byl Luděk Munzar. Ten má v celém
hrubínovském týdnu zvláštní postavení – je jakousi spojující
postavou, blízkým básníkovým přítelem a zároveň interpretem
jeho veršů.
Není tedy divu, že i ve zbylých dvou pořadech figuruje
Munzarovo jméno, ať už jde o pásmo Krajiny Františka Hrubína
nebo pořad Sázava, řeka dětství, mládí mého. Obzvlášť posledně
jmenovaný titul potěšil milovníky kvalitně zpracované poezie.
Není divu, že v křestním listu pocty Hrubínově lásce ke kraji
svého dětství figuruje jméno Hany Kofránkové. Je nejen
režisérkou, ale také kultivovanou průvodkyní. Po úvodu předává
slovo Viktoru Preissovi a Luďku Munzarovi. Preiss Hrubínovy
verše interpretuje snivě, jeho hlas zní jakoby unaveně, ale
přitom s obrovskou vnitřní silou. Velkým triumfálním návratem
před rozhlasové publikum je ovšem vystoupení Luďka Munzara.
Jeho jako staré víno vyzrálý přednes dává Hrubínovým básním i
prozaickým textům přesné významy, je to pravá posluchačská
rozkoš nad jeho „pochopenou“ recitací. Munzarův Hrubín, to je
jakási summa jeho recitátorského umění. Je jen dobře, že se
tento mistr slova vrátil před rozhlasový mikrofon, navíc se
skvělým kolegou a vnímavou režisérkou. Neprobíhalo tu žádné
rozhlasové kouzlení, šlo se po smyslu veršů i prózy s hloubkou
výrazu málokdy slýchanou.
Vše tedy proběhlo ke všeobecné spokojenosti – Hrubínovo výročí
se připomnělo pietně, ale ne akademicky, s láskou k jeho
veršům a próze. A to je právě kámen úrazu. Nás, milovníky
dramatu, mrzí, že se v celém týdnu nenašlo alespoň pár minut
pro Hrubína – dramatika. |
