|
|
 Aspoň jednou si vystřelit...
Režisér Sam Mendes náleží mezi přední americké tvůrce, každý
projekt chystá přepečlivě, odmítá provázanost tematickou či
stylovou. Nejvíce překvapil Americkou krásou, méně pak
vizuálně vytříbeným gangsterským dramatem Road to Perditon.
Nyní se můžeme seznámit s jeho dalším filmem Mariňák (Prima,
27.11., 22.55), jímž zakotvil ve válečných reáliích prvního
amerického výsadku v Iráku – ten počátkem devadesátých let
napadl Kuvajt.
Jako předloha tvůrci posloužila vzpomínková kniha Anthonyho
Swofforda – ve filmu jej představuje Jake Gyllenhaal, jenž
docela věrohodně přibližuje jednotlivé vývojové stupně svého
hrdiny, od určité vystrašenosti a pochybností až k bezmocnému
vzteku, že si nemůže vystřelit, do čehož jako by se
koncentroval smysl celého jeho vojenského působení. Režisér
popisuje postupné a ne zcela uvědomované rozčarování mladíka,
jenž se neprozřetelně přihlásil do armády. Prošel tvrdým,
mozek vymývajícím výcvikem, pak strávil týdny v poušti
očekáváním budoucích bojů, do nichž měl zasáhnout jako
ostřelovač, přihlížel vypjatým situacím – a hlavně se ani
jednou nedostal do bojové akce. Vyprávění po celou dobu
provází hrdinův leccos osvětlující vnitřní monolog.
Jednotlivé epizody jsou inscenovány působivě, s důrazem na
proces, jakým se z nováčka stává stroj na zabíjení. I když
neobsahují nic, co bychom již neznali. Třeba úvodní sekvence z
výcviku, kde vévodí řvaní nadřízených a bezmezný dril, nápadně
připomíná první polovinu Kubrickova filmu Olověná vesta. Také
únavné čekání v pouštních podmínkách prosévá odkazy k jiným
filmům, zvláště pak v potřebě jakýmkoli způsobem se odreagovat
– třeba pořádáním štířích zápasů.
Režisér přibližuje vyšinutou mysl některých vojáků, kteří na
hrůzy kolem sebe reagují neadekvátně (jako jeden, který se
tulí k zuhelnatělému tělu). Věrohodně zprostředkovává
rozpoložení řadového vojáka, jenž jen trpně očekává, co poručí
nadřízení, nemá ani potuchu o celkovém rozměru ani kontextech
akce, jíž se účastní, nechápe smysl a dosah událostí, jejichž
svědkem se stává.
Ale za nejvýmluvnější scénu pokládám tu, která se odehrává v
kině. Při sledování Coppolovy Apokylypsy (speciálně náletu na
vietnamskou vesnici za doprovodu Wagnerovy hudby) si vojáci
vůbec neuvědomují její skutečné zacílení, bouřlivě fandí
americkým letcům a radují se z dopadajících bomb. Důmyslnější
postižení vychýlené mysli, která přestala rozlišovat morálku i
významy, si lze jen stěží představit...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
