|
|
Kytice Josefa Melče
Rozhlasové pásmo, které připomene vynikajícího režiséra Josefa
Melče (1934–2002), odvysílá v neděli 28. listopadu ve 20 hodin
Český rozhlas 3 – Vltava. Jak vznikal Melčův poslední režijní
opus – Kytice Karla Jaromíra Erbena – líčí následující text.
 Takovou
věc? Vyloučeno!
Všemu předcházelo, jako vždycky, Josefovo zoufalé lámání
rukama: „To není možný, za tak krátkou dobu?! Takovou věc!
Vyloučeno.“ A tak přišlo na řadu úpěnlivé přemlouvání:
„Hudební redakce chystá vysílání všech Dvořákových
symfonických básní na témata z Erbenovy Kytice a chtějí
souběžně uvést i jejich slovesné předlohy, no a my z nich máme
momentálně použitelný jen Zlatý kolovrat. Prosím tě, Josefe!“
Nakonec jsme ho tedy spolu s někdejším šéfem literární redakce
Vltavy Janem Halasem na konci toho roku 2001 umluvili, či spíš
uhartusili, a mohli jsme začít. Jako obvykle studiem. Natahal
jsem pro něj z domova nejmíň deset knížek: Erbenovy sny,
Grunda, Jiráta, strukturalisty, surrealisty, chtěl znát i
bizarní interpretace, například studii jednoho amerického
bohemisty o sexuálním sadomasochismu Svatebních košil, v němž
ten mladý učený pošetilec spatřil charakteristiku českého
národního typu. Pak přišel rozpis textu a první srovnávací
analýzy („jak to, že v jednom seriózním vydání jsou pomlčky a
v druhém středníky?“).
Po čtrnácti dnech Josef praví: „Už jsem všechno přečetl, pojď,
zavřeme se do zkušebny.“ Tam jsme o věci hovořili asi
patnáctkrát, úhrnem neméně než třicet hodin. „Tak jedeme,
připomněl jsem si Dvořáka, no, je to jistě krásný, ale to je
přece o něčem úplně jiném, ne? U Erbena přece není žádný
dekor, žádný ornament, žádné vnějškové kouzlení, pestrosti. K
tomu by podle mne možná víc seděl nějaký Alban Berg.“ A pak
šla balada po baladě...
Oškrabat nánosy, ukázat propast
Co bylo pro Josefa Melče podstatné? „Musíme se za každou cenu
dostat z toho říkadlového rytmu a intonace, totiž z těch
stereotypních automatismů, které jsme si přinesli ještě z
dětských zkušeností a ze školy, ty přece naprosto odvádějí od
vnitřku. Je nutné oškrabat tyhle nánosy a šablony a ukázat
propast, co je pod nimi. Je to všechno naprosto holé,
vnějškově nebarevné, nekouzlivé, tak neúprosně, drtivě
elementární jako kameny z Baalbeku uzavřené do klauzury
osudovosti, ale přitom zároveň při bližším ohledání taky
strašně vnitřně nejednoznačné. Je to pro mne překvapivě daleko
těžší než třeba Máchův Máj: tam bylo možno pracovat s velkými
plochami, s plastickým a členitým veršem a bohatou
metaforikou, s textem, který vlastně nic nedoslovuje, jen
sugeruje, a stále tedy nabízí nové a nové šance k odstiňování.
Do těch pár holých Erbenových slov se v téhle realizaci musí
vejít i motivace, psychologie figur, její zvraty a proměny,
jako by šlo o rozsahem velké drama.“
Z etiky do teologie
Při každé replice, při každém verši jsme se stále vraceli k
otázce: Proč? Proč tady Erben například mění ve zdánlivě
mechanickém opakování určité slovo za jiné? A co třeba se
začátkem Vodníka, ta vlastně „veselá“ popěvková říkanka – je
to od Erbena záměrný kontrast k tomu, co se později stane,
nebo tohle všechno už je tu v určitém šklebu implicitně
přítomno? Tak jsme o tom mluvili, a přeskakovali přitom z
versologie do psychologie, z etiky do teologie.
A pak přišlo další trápení – obsazování herců. S žádným
interpretem nebyl režisér úplně spokojen, snad jen s jasnou
výjimkou Josefa Somra. Na pár veršíků někdy zkoušel v těžkém
časovém stresu pět šest interpretů a snažil se samozřejmě o
neoposlouchané hlasy, zejména pokud šlo o mladé party.
Všechno, co Josef Melč o Erbenovi věděl a zevnitř z něj cítil,
napsal jako obvykle do obsáhlého dopisu, který rozeslal
hercům, technice, prostě všem, kteří s věcí nějak souviseli.
Do studia mě pak už samozřejmě nepustil, ale slyšel jsem
průběžné fáze z pásů. Neměl jsem žádné výhrady, natož
podstatné, což ho přímo rozlítilo: „To je všechno?! K čemu tě
teda mám?!“ Ale co jsem měl říct, když jsem zrovna slyšel už
tisíckrát omletého Erbena jakoby poprvé, a dost jinak: objevil
se mi najednou skutečně jako velký dramatik tragických
miniatur. Vnímal jsem ho naprosto současně, aniž bylo třeba
pohnout s jedinou čárkou, natož ho nějak „aktualizovat“,
zejména pak v duchu módního divokého kouzlení „á la fantasy“.
Co k tomuto – bohužel poslednímu – režijnímu opusu Josefa
Melče, který chodil z nemocnice stříhat ještě v posledních
týdnech své smrtelné choroby, ještě říct? Snad jen, že je
škoda, že Josef Melč tu není mezi námi, a taky je škoda, že
nemohl realizovat Kytici celou. Byl by to jedinečný ucelený
doklad o jedné těžko napodobitelné rozhlasové škole, která
měla jméno jediného člověka.
Rudolf Matys,
básník a publicista
|
