|
|
Divadelní
epopej o zlu v nás
„Dáš lidem svobodu konat zlo! Zlo je jejich přirozenost. V něm
je jejich rozkoš, k němu jsou předurčeni,“ říká Ďábel na
počátku hry Merlin jejímu titulnímu hrdinovi, jenž je
jeho synem. Ten však takové poslání odmítá a snaží se s pomocí
krále Artuše nastolit harmonickou mírovou společnost rytířů
kulatého stolu. Dramatické veledílo Tankreda Dorsta,
jež je svým rozsahem, ideovou důsažností i inscenační
obtížností srovnatelné snad jen s Goethovým Faustem a které
vynikajícím způsobem přeložil rozhlasový režisér Vladimír
Tomeš, vzniklo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let
minulého století. Tehdy už sice sociální utopie zmíraly, ve
svých smrtelných křečích však dokázaly ještě plodit podobné
zlo, jako když se rodily. Proto i první česká inscenace
Merlina – roku 1988 ve smíchovském Realistickém divadle – byla
nesena patosem kritiky podobných utopií. Dnes jsou již
sociální utopie, alespoň v naší části světa, pochovány; a hle
– zlo je s námi stále. Že by měl Ďábel pravdu?
 Na stejné scéně jako před dvaadvaceti lety Miroslav Krobot
hledá nyní na tuto otázku odpověď mladý, mnohými divadelními
cenami a úspěchy, leč i jedním výrazným nezdarem obdařený
režisér Dodo Gombár. Divácky neúspěšná čtyřhodinová inscenace
Merlina, kterou nastudoval před dvěma lety ve Zlíně, přispěla
k tomu, že byl zbaven postu uměleckého šéfa tamější scény. A
jako čerstvě jmenovaný umělecký šéf Švandova divadla se
pražskému obecenstvu představuje – Merlinem. Koncepčně jiným a
ještě delším! Dorstův opus má devadesát sedm obrazů a jeho
düsseldorfská premiéra se v roce 1981 hrála devět hodin. První
část Gombárovy inscenace, jež měla premiéru 16. října, byla
výběrem z prvních třiapadesáti obrazů hry a trvala
s přestávkou téměř čtyři hodiny. Druhá část bude uvedena 12.
prosince a o několik dní později se mají hrát obě dohromady.
Gombárova smíchovská inscenace je náročná. I na diváky. Při
premiéře jich po sto pěti minutách první poloviny představení
odešla zhruba jedna pětina. Tento fakt přičetly k tíži
režisérovy koncepce i některé recenze. Domnívám se, že
nespravedlivě.
Režisérovo pojetí je strhující – ideově i umělecky. Zlo
ukazuje jako nadčasovou antropologickou konstantu, která není
závislá na historických podmínkách, ale prolíná se téměř do
veškerého lidského konání. O způsobu, jakým Dodo Gombár tento
„dábelský aspekt“ lidské existence odkrývá, jakých výrazových
prostředků k tomu využívá a také o jednotlivých výkonech herců
však budu psát až příště – po zhlédnutí druhé části Merlina.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Patrik Borecký |
