|
|
 Jiří
Vejvoda, publicista
Dylan mezi Riem a Kodaní
– a to vše v pořadu dánského veřejnoprávního rádia. Jak to jde
dohromady? Rozklíčujme to jedno po druhém.
Že devětašedesátiletý Bob Dylan, dost možná nejslavnější i
nejvlivnější písničkář dvacátého století, také maluje, je
vcelku známé. Vždyť už roku 2007 měl výstavu v Německu a o rok
později v Londýně. Nyní však zaměnil nevelké akvarely za
rozměrné akrylové malby, kam přenáší dojmy zaznamenané předtím
v kapesním skicáři. Kudy s ním chodí?
„Vyprávěl mi, že během turné ho na hotelu nikdo neudrží, a tak
se ve volném čase toulá nazdařbůh,“ předává svoje poznatky z
rozhovoru s Dylanem kurátor kodaňské Národní galerie Kasper
Monrad. „A tak se během jihoamerického turné vydal třeba v Riu
i mezi chatrče na předměstí, aby zaznamenal své dojmy.“
Posloucháme polední P 1 Debat aneb diskusní pořad prvního
programu Dánského rozhlasu. Tato instituce nás na první pohled
zaskočí objemem svého vysílání. Ač patří v Evropě k
nejstarším, protože byla založena už roku 1925, drží krok s
moderní technologií; kromě čtyř celoplošných VKV (FM) stanic
má dalších třináct digitálních a jedenáct internetových, svůj
signál posílá nejen do bytů či aut, ale už také do mobilů.
Přitom však ctí příznačně dánskou spořivost – co je premiérově
odvysíláno na programově pestrých „celoploškách“, je vzápětí
za takřka nulových nákladů umně přeskládáno a reprízováno na
tematicky vyhraněných stanicích pro menšinového posluchače.
Proč ale byla nedávno řeč zrovna o Dylanovi? „Svou výstavu v
Národní galerii, která potrvá až do února 2011, si zaslouží,“
tvrdí kurátor, „a není to jen proto, že maluje bokem jako
třeba kdysi Ibsen nebo Strindberg. Bob vyzrál ve škále barev,
v práci se štětcem, v pestrosti námětů...“ Říkáte Bob, pane
Monrade? „Ano, protože když jsme se sešli podruhé, povídá:
Ahoj, Kaspere. Tak jsem se taky osmělil. A diskutovali jsme
nejmíň tři hodiny.“ Takže Dylan není introvertní nafoukanec?
„Asi jak kdy, ale když se pro něco nadchne, chová se jako
puberťák...“
Rozhovor podbarvuje – a v odmlkách nahlas zní – jediná
Dylanova píseň „k tématu“. Jmenuje se Až namaluju své
mistrovské dílo, Dylan ji napsal celkem dávno a jako vždy se
lze ptát: Myslel ji vážně, nebo sebeironicky? |
