|
|
 Jak
se za lůzovlády šustilo hedvábím
Na školních fotografiích září jako meteor. Nádherná
tmavovláska s inteligentním zvídavým výrazem, na první pohled
osobnost. Ve třiadvaceti ji zatkla Státní bezpečnost,
z komunistických žalářů odešla jako sedmatřicetiletá...
Čtrnáct let věznění přečkala Dagmar Šimková se vztyčenou
hlavou a o tom, co prožila, sepsala už v emigraci
v australském Perthu strhující vzpomínkovou knížku, které její
první nakladatel Josef Škvorecký přiřknul název Byly jsme tam
taky. Nyní se dočkala již pátého vydání.
Dagmar Šimková byla dívka z dobré rodiny a s nejlepšími
vyhlídkami. Komunistický převrat ovšem její život obrátil
vzhůru nohama. Jako dcera zámožného bankéře nesměla nastoupit
studia na pražské filozofické fakultě, ocitla se v písecké
textilce, poté pracovala v nemocnici. Za šíření nevinných
ironických letáků, ale především pro svůj „buržoazní původ“
byla odsouzena na patnáct let. Její maminka ji brzy
následovala, majetek celé rodiny, včetně výstavní vily byl
konfiskován.
 Dáša pobývala v těch nejdrsnějších věznicích, na jedné cele
s šlapkami, travičkami i vražedkyněmi vlastních dětí, a její
až chladnokrevné líčení zvěrstev, kterých se zvláště na
„politických“ dopuštěli nezřídka sadističtí dozorci, patří
k tomu nejsilnějšímu, co bylo o pekle komunistické lůzovlády
napsáno. Současně je její knížka svědectvím o tom, že i
v nejtíživějších okamžicích může zůstat člověk člověkem.
„Pro referenty jsme svině, smradlavý hnůj, kurvy, bestie. Náš
protijed je vzájemná něha a pozornost. Oslovujeme se
zdrobnělinami, jsme Marušky, Pepičky, Aničky bez ohledu na
stáří a tělesný tvar. Jsme dámy. Střežíme své pohyby,
vyjadřování, intonaci, je to stálá kontrola sebe sama, která
pomáhá udržet důstojnost. Říkáme tomu ‚šustit hedvábím‘...“
Po roce 1989 se Dagmar Šimková několikrát podívala do své
staré vlasti. Sešla se i s některými ze svých spoluvězeňkyň.
Píseckou vilu svého otce našla v dezolátním stavu. Zemřela
v roce 1995 na rakovinu. Konferederace politických vězňů ji už
třikrát navrhla na udělení Řádu T. G. Masaryka in memoriam.
Prezident republiky návrh již třikrát nevyslyšel. Naposledy
letos.
Milan Šefl
Foto archiv Patricka Murphyho
|
