Číslo 48 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s folklorním zpěvákem.
Lubošem Holým.

 

 

 

 

 

 

 

 


Jak se za lůzovlády šustilo hedvábím

Na školních fotografiích září jako meteor. Nádherná tmavovláska s inteligentním zvídavým výrazem, na první pohled osobnost. Ve třiadvaceti ji zatkla Státní bezpečnost, z komunistických žalářů odešla jako sedmatřicetiletá...

Čtrnáct let věznění přečkala Dagmar Šimková se vztyčenou hlavou a o tom, co prožila, sepsala už v emigraci v australském Perthu strhující vzpomínkovou knížku, které její první nakladatel Josef Škvorecký přiřknul název Byly jsme tam taky. Nyní se dočkala již pátého vydání.
Dagmar Šimková byla dívka z dobré rodiny a s nejlepšími vyhlídkami. Komunistický převrat ovšem její život obrátil vzhůru nohama. Jako dcera zámožného bankéře nesměla nastoupit studia na pražské filozofické fakultě, ocitla se v písecké textilce, poté pracovala v nemocnici. Za šíření nevinných ironických letáků, ale především pro svůj „buržoazní původ“ byla odsouzena na patnáct let. Její maminka ji brzy následovala, majetek celé rodiny, včetně výstavní vily byl konfiskován.

Půvabem se vyrovnala prvorepublikovým filmovým divám. Milovala tanec a step, chystala se studovat dějiny umění. Nakonec jí komunisté ukradli celé mládíDáša pobývala v těch nejdrsnějších věznicích, na jedné cele s šlapkami, travičkami i vražedkyněmi vlastních dětí, a její až chladnokrevné líčení zvěrstev, kterých se zvláště na „politických“ dopuštěli nezřídka sadističtí dozorci, patří k tomu nejsilnějšímu, co bylo o pekle komunistické lůzovlády napsáno. Současně je její knížka svědectvím o tom, že i v nejtíživějších okamžicích může zůstat člověk člověkem.
„Pro referenty jsme svině, smradlavý hnůj, kurvy, bestie. Náš protijed je vzájemná něha a pozornost. Oslovujeme se zdrobnělinami, jsme Marušky, Pepičky, Aničky bez ohledu na stáří a tělesný tvar. Jsme dámy. Střežíme své pohyby, vyjadřování, intonaci, je to stálá kontrola sebe sama, která pomáhá udržet důstojnost. Říkáme tomu ‚šustit hedvábím‘...“
Po roce 1989 se Dagmar Šimková několikrát podívala do své staré vlasti. Sešla se i s některými ze svých spoluvězeňkyň. Píseckou vilu svého otce našla v dezolátním stavu. Zemřela v roce 1995 na rakovinu. Konferederace politických vězňů ji už třikrát navrhla na udělení Řádu T. G. Masaryka in memoriam. Prezident republiky návrh již třikrát nevyslyšel. Naposledy letos.

Milan Šefl

Foto archiv Patricka Murphyho



  O mrtvých jen dobře   
  Jak to slyší Ivan Němec  
 
  Jak se za lůzovlády šustilo...  

  Pořiďte si        
 
  Pozdě, ale přece něco 
  Navštivte