|
|
 Luboš
Holý,
folklorní zpěvák
Vaše dlouhá kariéra má kořeny na Horňácku, v rozvětveném rodu
muzikantů. Vaši rodiče ovšem byli průkopníky i na poli pro
Horňácko citlivém – v náboženské toleranci.
Nejen v tom, otec měl pouhých sedm tříd evangelické měšťanky,
maminka – katolička – byla absolventkou učitelského ústavu.
Otec byl navíc o celých devět let mladší, když se prvního
února roku 1930 brali, bylo mu sedmadvacet, mamince
šestatřicet. Ani v jednom kostele to nebylo možné, tak měli
svatbu jen v Brně na úřadě – to bylo na tu dobu něco
nevídaného, na venkově téměř nemyslitelného.
Váš tatínek byl „jenom“ soustružník, jako poloviční sirotek
neměl šanci studovat, i když byl velice nadaný. Kde se vlastně
vaši rodiče poznali?
V Sokole, při cvičení – to bylo velice demokratické
seznamovací pole. Tam se tolik nehledělo na tu konfesi.
Byli spolu šťastní? Nekomplikovali jim to rodiče nebo
sourozenci?
Bylo to spokojené manželství – roku 1930 jsem se narodil já,
necelé tři roky po mně Dušan. Páčovi, učitelská rodina
z matčiny strany, byli vzdělaní a pokrokoví. Maminka byla
z dvanácti sourozenců, všichni se vzájemně podporovali na
studiích a většina po první světové válce přešla od katolické
církve k církvi husitské, jen ti starší, moja matka a teta
Dolfinka, u katolíků ostali, ale „zvlažili“. Otec zůstal
jedináčkem, dědečka zabil strom při práci v lese, když byly
tátovi dva roky. Babička, otcova matka Kateřina, byla typická
luteránka, ale s matkou si rozuměly beze slov. Luteráni byli
většinou snášenliví, katolíci bývali bigotnější.
To platilo i v době, kdy jste chodíval za děvčaty vy?
Dnes se to zdá nepochopitelné, ale ano. Nedaj bože, když
nějaký luterán chodil za děvčicú z katolické rodiny, nebo si
luteránka zamilovala katolíka. Ty mamy dělaly strašné věci. Aj
taté. Já sám mám tu zkušenost, chodil jsem za Kačú Čambalovú,
to byla sestra ženy kuželovského zpěváka Františka Okénky, a
on o mně složil pěsničku – Švarný šohajíček šlapával
chodníček... Zpívá se v ní o tom, jak moc těžké bylo to
vydržet.
Jak to dopadlo – vydržel jste?
Nevydržel. V její rodině na mě bylo tolik nepříjemných
narážek, že jsem pak „cúfl“ a bylo to. Ale ona si pak Kača
beztak vzala luterána – „kalvína“ ještě k tomu, Javorničana.
S bratrem Dušanem, také výtečným zpěvákem, jste vyrůstali
v Hrubé Vrbce. Kdo všechno přispěl k vaší muzikantské výchově?
 Vzorem
byl pro nás otec, byl to výborný zpěvák a tanečník, hrál
ochotnické divadlo, dokonce psal i režíroval divadelní kusy.
Jeden z nich, hru na motivy lidových pověstí o zbojníkovi Janu
Drínovském, pro Horňácké slavnosti v roce 2007 rekonstruoval
Ondřej Havelka. Otec zpívával se starým Ňorkem, s Ňorkovú
muzikú, později též s Jožkou Kubíkem, a jezdíval i na Myjavu
za Samkem Dudíkem, ten si ho velice oblíbil. To se o něm ani
moc neví, ale zamlada snil o herecké kariéře, u velických
ochotníků exceloval v roli Jánošíka, a když pak Slováci
zakládali národní divadlo, s kamarádem Jurgošem se vydali –
pěšky! – do Bratislavy ke konkurzu. S velickým kamarádem
Jožkou Zemanem dali podnět k Horňáckým slavnostem. Hlas po něm
podědil Dušan – silný a jasný tenor.
Ovlivnil vaši profesní orientaci?
Jistě! Otec nadšeně deklamoval, Dušana odmala připravoval na
recitační soutěže; on miloval Wolkerovu Baladu o očích
topičových – tu pasáž „slepý jsem, nevidím!“ Dušanovi rád
přehrával. Dušana to bavilo a soutěže vyhrával, a tak se po
gymnáziu přihlásil na JAMU na herectví, a uspěl. Když ho ale
po prvním ročníku přemlouvali, aby přestoupil na balet,
vzepřel se a přešel na filozofickou fakultu, na etnografii a
hudební vědu. Já měl také brzy jasno, otec byl náruživý
myslivec, já zdědil lásku ke zvířatům, chtěl jsem být
zvěrolékařem nebo lesníkem.
Kdo vás naučil první písničky?
Otcova maminka Kateřina, rodem Miklošková. Naša maminka se
stala řídící učitelkou v Hrubé Vrbce, snad první řídící
učitelkou na okrese, sesadili ji až za protektorátu Němci.
Nastěhovali jsme se do školního bytu a nás si vzala na starost
babička. Byla velmi dělná a zároveň zpěvná, Dušan od ní
nasbíral přes šest set nápěvů! Byli jsme malí, tak šup s nama
do plachty, na hřbet – a už nás nosila po poli, okopávala a
zpívala si. Nejprv jsme poslouchali, později zpívali s ní a
taky pomáhali. Taková mezigenerační dělba práce.
Celá rodina byla takto zpěvná?
No ba, moje babička byla ze čtyř sester Mikloškových, tři se
vdaly za dobré zpěváky: jedna si vzala Hrbáče, druhá Holého,
třetí Tomeška. To byly nositelky tradic, tých muzikantských
genů, všecky mají muzikální potomky. Tak jsme třeba já a Dušan
s primášem Martinem Hrbáčem přes babičky příbuzní – druzí
bratranci.
Za časů vaší babičky znávaly ženy spoustu písní, ale u muziky
je slýchat nebylo. Proč?
Nebývalo to zvykem. Žena na Horňácku byla taková popelka,
pokorná tanečnica, až si chlap u muziky zatleskal, potom
přiběhla. Písniček ony znaly spoustu, ale zpívaly jenom při
práci a doma – děťom a vnukom. Až později, na Horňáckých
slavnostech, některé občas zazpívaly, ale dalo to hodně
přemlouvání.
Jako desetiletého vás i s bratrem Dušanem angažoval Karel
Plicka do filmu Věčná píseň. To bylo vaše první veřejné
vystoupení?
Ale kdepak, nejdřív jsme zpívali doma s babičkou a rodiči,
potom v kostele a pak i s kapelou Joženy Kubíka. Po cestě
z kostela se celá partyja chlapů zastavila u nás a „chlapci,
zazpívejte!“ Tata nás vysadil na lavici a museli jsme se
prezentovat, měli jsme pěkné chlapecké sopránky. Pak jsme
spolupracovali s Joženú Kubíkem, náš otec si ho vážil,
respektoval ho jako člověka i muzikanta. Chodil jsem na housle
k panu učiteli Turzovi, ale zpívat ke Kubíkovi, a jednou
Jožena zavelel „dones husle!“ a postavil mě za sebe, hned mě
zapojil, hrál jsem mu terc aj obligát.
Když vás později hráli v rozhlase a byli jste populární, byl
na vás otec pyšný?
Tata byl kritik veliký, protože samozřejmě rádio doma měli a
poslúchali. Když jsme natočili nějakou novinku a hudební
redaktor ji opakovaně pouštěl do vysílání, otec se potom
rozčiloval na mě: „To už nic inšího neumíte? Furt zpíváte tú
istú!“
Helena Bretfeldová, publicistka
Foto Indies Scope, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 23. 11. |
