|
|
Když (nejen) dokument soutěží…
Už po devatenácté se začátkem listopadu sešli na Ždáni u Slap
všichni ti, kteří v rozhlase i mimo něj natáčejí nebo
poslouchají publicistické a dokumentární pořady. Na seznamu
účastníků soutěžní přehlídky Report bylo možno kromě jmen
autorů, dramaturgů a režisérů spatřit i jména rozhlasových
elévů a studentů vysokých škol.
Report je poslechovým maratonem obnášejícím: uvést,
vyposlechnout, podrobit diskusi a ohodnotit šest až osm pořadů
denně – to celé třikrát za sebou, neboť podzimní část probíhá
ve třech dnech a ve dvou kategoriích: rozhlasová publicistika
a rozhlasový dokument. Jednodenní jarní etapa je zaměřena na
příspěvky zpravodajské a reportážní. Vítězem této kategorie se
pro letošek stala brněnská redaktorka Sabina Vrbková a její
Pěkný pozdrav z tábora.
 Na
houbách i na pohřbu
Report pořádá Sdružení pro rozhlasovou tvorbu ve spolupráci
s Ministerstvem kultury ČR, Českým literárním fondem,
Radioservisem a s Českým rozhlasem. Hlavní cenu generálního
ředitele a zároveň první místo v kategorii rozhlasové
publicistiky získala Dagmar Misařová z Českého rozhlasu
Ostrava za pořad Lidé z kolonií, který mapuje ve vzpomínkách
pamětníků historii ostravských hornických předměstí. Do svého
zápisníku jsem si poznamenal: dokonalá změť jadrnosti,
zemitosti, ostravského nářečí, syrové pohody a nostalgie.
Na druhém místě se umístil českobudějovický redaktor Ivan
Studený se svou Houbařskou reportáží, která zároveň získala
Cenu Zdeňka Boučka za originalitu. Není divu – spojit
Šostakovičovu 10. symfonii s výšlapem klubu seniorů našedších
slizáka mazlavého, v šumavských lesích hojně se vyskytujícího
– to není samo sebou.
Třetí místo hrdě obhájil Ostravan Artur Kubica, který se
s dechovou hudbou karvinského dolu Darkov a s mažoretkami
vypravil do španělské Murcie zvukově zachytit tamní
rozpustilou taškařici nazvanou Pohřeb sardinek. Ve víru veselí
potkává Češku provdanou do Španělska, polského kuchaře ve
Španělsku vařícího, slovenského bezdomovce ve Španělsku
žebrajícího a také své kolegy a přátele, kteří na vlastní kůži
objevují, jak je Evropa malá a jak globalizace světu vládne.
To nejlepší v éteru
Dokumentaristé jsou lidé hloubaví, odvážní, věčně
přepracovaní, ve finále s výsledkem svého snažení povětšinou
pramálo spokojení. Hodiny a hodiny strávené ve společnosti
respondenta, jeho přátel i nepřátel, hledání v archivech,
stříhání, telefonování, stresování se nad termínem dokončení
díla… a pak se z toho všeho jako z plástve medu vylisuje jeden
hodinový rozhlasový pořad, k jehož poslechu autor zve
respondenta, jeho přátele i nepřátele, své známé a vůbec,
chtěje tím jemně zaplašit mrazivý pocit beznaděje, zda ve
večerním vysílacím čase jeho dílo alespoň někdo poslouchá. Ale
nemylme se, rozhlasové dokumenty patří k tomu nejlepšímu, co
lze v rozhlasovém éteru nalézt.
 Mapování tragédie obce Ležáky ve světle vzpomínek patnácti
svědků, z nichž už dnes mnozí nežijí, věnoval redaktor Českého
rozhlasu 3 – Vltava Miloš Doležal více než dva roky. „To místo
mě vždy děsilo a lákalo zároveň, něco mi říkalo, jeď tam a
zkus natáčet. A ono se kupodivu stalo, že mě lidé začali sami
vyhledávat a začali mi svěřovat svá hluboká tajemství,“ říká o
svém dokumentu Nebe plné dýmu autor, jehož jméno je pro
letošek spojeno s prvním místem v dokumentární kategorii. Ve
svém zápisníku čtu stručnou glosu: i navzdory hrozivému tématu
nese se mi k uším poetický tvar, plný pokory a naděje.
Vynikající práce mistra zvuku Romana Špály.
Na druhém místě se umístil portrét Věry Mikuláškové,
publicistky, někdejší rozhlasové a televizní redaktorky a po
listopadu 1989 ředitelky brněnského studia České televize,
vdovy po básníkovi Oldřichu Mikuláškovi, nazvaný Všechno mám!
aneb Krabice od banánů. Redaktorka Českého rozhlasu Brno Alena
Blažejovská se s Věrou Mikuláškovou zná léta a snad i díky
tomu vznikl otevřený, civilní, zábavný, nenaddimenzovaný,
básnictvím rezonující rozhlasový tvar. Na tvářích posluchačů
vyvolával srdečné pousmání i lehký v srdci žal… „Inu, Brno
umí,“ pravila jedna z účastnic přehlídky. Ano, Brno umí.
Třetí místo patří Davidu Vaughanovi, Angličanovi žijícímu
v Česku, za dokumentární esej Já nejsem ztracen, vždycky
nalezen. Sledovat pouť básníka Ivana Blatného, jehož život se
uzavřel ve Velké Británii v srpnu roku 1990, bylo pro některé
oříškem. Sevřený tvar složený z výpovědí Blatného příbuzných,
příznivců, ošetřovatelek, z veršů, z archivních záběrů
básníkova hlasu – to vše bez jediného taktu hudby, s tím se
našinec hned tak nesetká. Tento tvar je spíše obvyklý
ve francouzské a anglické dokumentární produkci, vyniká
čistotou a věcností vyjádření, precizností provedení, záměrně
neplýtvá dramatičností, nehodlá prvoplánově zaujmout, spíš
naopak. Kdo však prvotní neobvyklost překoná a zhluboka se
zaposlouchá, je odměněn zcela mimořádně – jako po gurmetském
zážitku ve vybrané pařížské restauraci...
Michal Bureš, předseda Sdružení pro rozhlasovou tvorbu
Foto Jindřich Jeníček
|
