|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Nevědění ve světě bezvýznamnosti
Kolik z nás si připouští, že stav, kdy „nevíme“, je základním
stavem naší mysli? Žije dívka, která se ztratila? – Nevíme.
Jeden profesor v Brně psal druhému vulgární e-maily. Proč?
Nevíme. Vyplatí se solární panely budované namísto polí a
vinic? A kamarádka, která vážně onemocněla – uzdraví se?
Nevíme většinu z toho, čím žijeme. Žijeme v nevědění. Ale
protože vědět chceme, čteme denně noviny, otevíráme stránky se
zprávami na internetu, pídíme se po odpovědích. A aby nás
uspokojili, pídí se o krok před námi a pro nás jiní:
zpravodajové, lovci fotek, lovci historek a domněnek, lovci
záběrů. Interpretují nám, co už vědí, a také to, co sami
nevědí. Vymýšlejí nám svět jistot. Falešných.
Proč toho tolik chceme vědět? Proč je tak obtížné snést
nevědění?
Stav, kdy nevíme, vyvolává úzkost. Uvědomujeme si svoji
ne-úplnost. Něco nám schází. Chtít vědět je... příliš silné.
Jistoty jsou magnety. Přitahují nás. Ale nevytváříme mnohá
nevědění sami? Schází nám opravdu tolik informací? Anebo jsme
jen... zvědaví? Někdo v nás zvědavost probudil a teď ji
udržuje.
Co člověk dělá, když neví? To, že pátrá, je v pořádku. Ptá se,
rozhlíží, rozjede se tam, kde se snad dozví – to je v pořádku.
V pořádku je i to, že přejímá odpovědi. Vždycky tomu tak bylo.
Někdo jiný „tam byl“, ten se dozvěděl, a od něj se to dozvíme.
Rozumí se samo sebou, že pozice těchto přenašečů je velmi,
velmi mocná. A tak někdy se rozsvítí v mysli výstražné světlo:
Nechtějí mi jen něco nakukat? Nezamlčují pravé motivy? Řekli
mi všechno? Nebylo to celé jinak? – Tolik přenašečů informací
nám už zalhalo. Nedivme se své podezíravosti.
Někteří z nás by se rádi spolehli na autority, jež by měly být
vědoucí. Ale tolik osobností nás zklamalo. Kolik z nich řeklo,
že černá je černá a napřesrok, že černá prý vždy byla bílá?
Michel Houellebecq v románu Možnost ostrova na straně 196
píše: „...všichni si už dávno zvykli, že osobnosti
v médiích... vedou řeči většinou předvídatelné a nikdo už jim
nevěnuje pozornost, všechno tohle divadlo přinucené vytvářet
hnusný konsenzus se už před časem zhroutilo pod vahou vlastní
bezvýznamnosti.“
Jak rozumět obrazu, ve kterém se inscenované řeči „hroutí pod
tíhou vlastní bezvýznamnosti“?
Snažím se pochopit, proč se na šíření bezvýznamných výroků
podílí tolik psychologů. Jednoho se zeptali, proč někdo střihá
to a jiný ono ve hře Kámen, nůžky, papír. Proč mu před ústa
strčili mikrofon, nevíme. „Za to, jestli člověk střihne kámen,
nebo nůžky, nebo papír, nemůže ani tolik vědomí, ale
podvědomí,“ řekl psycholog. Dívám se na kolegu v obleku.
Klinický psycholog. Řekl nám právě něco významného? Je mi ho
líto. Dávno pozbyl na důvěryhodnosti. Již před lety se stal
součástí obskurního předstírání vědění, onoho hnusného
konsenzu s mocí.
Co tedy člověku zbývá? Když nevíme, kdo by nám řekl, co sami
nevíme, činíme svá vlastní opatření. Vymyslíme si odpověď
sami. Usmyslíme si, že k události A – nevíme proč – došlo tak,
že se nejdřív stalo B. Zasadíme do mozaiky nejistoty pár
kamínků – a ejhle, ony začínají připomínat tvar. Dávají
logiku! A tak je doskládáme už rychleji, radujíce se z
poznání. Z psychologických experimentů s vnímáním (ale i
s postoji) je známo, že započatý tvar může být dokončen často
mnoha způsoby, ale jednotlivec (opět dodejme, že často), vidí
jen jediné pokračování. Jediné vysvětlení. Nadobude jen
jednoho z možných vědění.
Jiný člověk, být na jeho místě, dospěl by k závěru úplně
jinému. Také logicky.
Ta nejistota není potěšující.
Nevíme, kam zmizelo to děvčátko. Který ze dvou profesorů je
ten hodný. Je to zneklidňující. Kdybychom však lépe snášeli
nevědění jako stav, který je přirozený, možná bychom sami
nedávali vznikat tolikému předstírání a bezvýznamnosti. |
