|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Konceptuální umění za časů krize
Je jen dobře, že i dnes, v časech krize, má takříkajíc každý
to svoje, aby si po práci oddáchnul, aby se jaksi alternativně
realizoval. Ten si skáče z mostu na gumě, jiný sbírá uniformy
wehrmachtu, další napíná své síly ku sbírání pokořených
osmitisícovek. Já, kdybych na to měl doma místo, sbíral bych
současné výtvarné, jmenovitě konceptuální umění. O peníze by
nebylo, předpokládám, že mnohé konceptuální dílo (připomínám
p. t. čtenáři: takové, jehož předpokladem i výslednicí je
v podstatě cosi nehmotného, autorova myšlenka či častěji jen
pouhý nápad) mohl bych od autora získat prostřednictvím
výměnného obchodu, tak jak tomu aspoň mezi výtvarníky svého
času bylo. Prostě bych mu za jeho myšlenku nabídl tu svou, mám
jich pohříchu v zásobě a kupodivu nejdou zvlášť na odbyt,
ačkoli jsem ve věku, kdy bych měl mít jistou sumu znalostí i
zkušeností a k nim příslušnou schopnost jejich artikulace.
Jenže právě ony „realizované myšlenky“ současných tvůrců
bývají velmi veliké, přímo nepřehlédnutelné, to proto, aby se
na ně dobře sháněl sponzor či grant. Musí mít nejspíše podobu
olbřímí posprejované plochy, duté koule zvíci montgolfiéry, či
něčeho nepříliš určitého, asamblážovitě sestaveného kupříkladu
ze stovek tisíc použitých klíčů. Takovéto veliké umění –
rozumí se samo sebou – musí se prezentovat i ve velikých
galeriích. V nich se navíc musí svítit a topit a to už není
legrace, taková věc se musí brát vážně. Vždyť by jinak mohlo
někoho napadnout třeba to, proč se v takových galeriích
nemohou, ausgerechnet v zimě, ohřát potřební lidé, umýt se tu,
legálně vykonat přirozenou potřebu (a ne potajmu a
spiklenecky, jako to nedávno učinila skupina mladých
konceptualistů ve Veletržním paláci), a v noci tam třeba i
někde na karimatce přenocovat. Nadcházející adventní čas přece
jako by k takovému altruistickému počinu přímo vybízel. Leč
zřejmě k tomu chybí umělecká vůle. Setkal jsem se už
s konceptuálním projektem (říkejme raději: nápadem) učinivším
z prostor galerie na čas bleší trh, hernu či hospodu. Ale
noclehárnu bezprizorných, třeba jen jaksi jednorázovou? To
alespoň u nás ještě žádného mladého progresivního umělce
nenapadlo. Tím by byl zřejmě překročen onen pomyslný most mezi
uměním a životem natolik, že by to uráželo poslední zbylou
důstojnost umění, tedy jeho neangažovanost, potřebu „být nad
věcí“, na rozdíl od zapomenutého požadavku z časů modernismu,
tedy „být pro lidi“.
Ono celé výtvarné umění dnes nemá své velké téma, nestará se
příliš o svět vezdejší, o jeho směřování ani o jeho bolesti.
Stará se výhradně o sebe sama a činí tak s velkou mírou
vynalézavosti, související se schopností přesvědčit o své
potřebnosti sponzora, kurátora, popřípadě grantovou komisi.
Dva nedávné příklady takové nápaditosti, a to přímo z našich
luhů a hájů, dovolím si zde uvést. Ten prvý vyvstal z úmyslu
mladých umělců neklást až příliš tradičně barvy na plátno, ale
celý proces jaksi otočit: malovat plátnem na barvy. Pročež si
pronajali letoun, vybavený schopností vzlétnout až kamsi na
hranici stratosféry a umožňující tak při patřičném zrychlení
zažít stav beztíže. Použili přitom zvláštních barev, jež se
v onom beztížném stavu staly vznášejícími se kapkami či
bublinami. Ve speciálně utěsněné kabině letounu pak zároveň
s barvou poletovali sami, držíce v rukou napjatá plátna, jimiž
se trefovali do oněch beztížných barevných bobulí. Vzniklo tak
několik obrazů, jejichž „obrazovost“ byla zajisté podmíněna
důvěrou zúčastněných v síly vlastní invence, jakož i
v kompoziční jistotu. Zvláště to druhé jeví se mi být vzhledem
k oněm astronautickým podmínkám záležitostí ražby poněkud
cirkusové. Vedle obrazů, vzbuzujících pocit, že mohly
vzniknout vlastně jakkoli, se nedílnou součástí projektu stalo
samozřejmě i video, dosvědčující, že vše vzniklo tak a ne
jinak, včetně záběrů startu a přistání onoho stratosférického
letounu.
Umělecky snad ještě jímavějším stal se koncept skupiny jiných
mladých umělců (ona kolektivnost díla zajisté také něco
znamená, pohříchu snad i snížení míry zodpovědnosti za
neobvyklost takto prosazené myšlenky): během vernisáže
spoutali vlastního galeristu, stáhli mu gatě a podvlékačky,
aby jej pak jeden po druhém vlastními jazyky poctivě vylízali
mezi půlkami. Vše samozřejmě rovněž dopodrobna zachyceno na
video, neboť co není dnes kamerami podchyceno, jako by nebylo.
Stav současného výtvarného umění připomíná mi tak vodní hru
fontány, jejíž výtrysky dospějí v jistém bodě svého zenitu, a
– nedosáhnouce k nebesům – rozprsknou se v tříšť
pableskujících krůpějí, vracejících se gravitační silou nazpět
k zemi. Nezávisí pak na tom, je-li ona tryskající kapalina
čistou vodou, vodou obarvenou či nakrásně třeba obohacenou
saponátem (mluvím o jiném konkrétním výtvarném konceptu), aby
se umělec zviditelnil alespoň prostřednictvím – za tuto
metaforu vskutku nemohu – mýdlové bubliny.
A já, jenž toto vše ze své profese sleduji, abych se čas od
času k tomu musil i vyjádřit, ocitám se nakonec na straně
občana netknutého uměleckou praxí ani teorií, který – právě že
v čase krize nejen finanční, ale i jaksi hlubinně společenské
– vyjádří svůj internetový názor na projevy takovéhoto umění
v bodrém konstatování: „To je zajímavý, že na blbosti se
najdou peníze vždycky.“
Jsou zde ovšem dosud i výtvarníci, vytvářející své umění jaksi
postaru, prý i passéisticky, tedy soustředěnou, důslednou a
tichou prací na díle, po jehož dokončení se ovšem také musejí
starat o jeho odbyt. Taková díla bych ve skutečnosti zrovna já
sbíral nejraději. Jenže je přece krize a o peníze je nouze…
|
