|
|
 Opravdu
jsme žili jak v ráji?
Téměř současně se vynořily dva filmy, které se zabývají
spornými rysy disidentů, kteří se jistě odvážně postavili
proti stávající politické moci a nesli za to následky, avšak
současně i selhávali. Protagonista Kawasakiho růže se provinil
dlouho tajeným udavačstvím a jeho pozdější postoje lze vnímat
jako svého druhu pokání. Hrdinové dramatu Zemský ráj to na
pohled (ČT1, sobota 1. 1., 20.00) hřeší lhostejným sobectvím a
bezohledností: sebevzhlíživý herec Petr Hána, provázený
milenkou, se distancuje od své bývalé rodiny, třebaže ta těžce
doplácí jak na svou spojitost s ním, tak na ochotu, s níž
pomáhá disidentům. Těžkou deziluzi přináší Hánův závěrečný
výrok, pronesený před odchodem do emigrace k ženě a dcerám:
„Za vaše problémy se necítím zodpovědný.“
Zemský ráj to na pohled vznikl podle scénáře Terezy Boučkové
(dcery Pavla Kohouta), která své hrdiny obdařila smyšlenými
jmény i profesemi, avšak kresba a povahové rysy jednotlivých
figur přesto odkazují ke skutečným osobnostem, například k
Václavu Havlovi nebo Pavlu Kohoutovi. První posloužil jako
předobraz dramatika Pavla, jehož ztvárnil poněkud rozpačitě
Ondřej Vetchý, druhý se prolnul do výše zmíněného herce,
věrohodně ztělesněného Jiřím Dvořákem. Pohled je to notně
zhořklý, odpůrci režimu ze všeho nejvíce připomínají
nadšenecký hlouček diskutérů, kteří by bez obětavého zázemí,
které jim ženy poskytují, snad ani nemohli existovat.
Zobrazení prvního desetiletí normalizace v lecčems přináší
demytizující pohled, třeba na chorobnou podezíravost režimu,
který svou šikanou vhání lidi, dosud více či méně loajální, do
opozice. To platí zejména pro ústřední ženskou trojici –
stárnoucí matku Martu (Vilma Cibulková) a její dvě dcery,
které již přesáhly práh dospívání. Pozoruhodně je pojednána
právě Marta: zprvu ji zastihujeme v soužití se žárlivým
partnerem, jehož se posléze zbavuje, aby nadále – s jistou až
promiskuitní náruživostí – hledala toho pravého. K
nejpůvabnějším výjevům celého filmu patří hravý domácký
striptýz, ke kterému se na dramatikovu nesmělou žádost odhodlá
celé ženské trio.
Režisérka Irena Pavlásková, od níž Česká televize nedávno
uvedla pozoruhodné Bludičky, sice místy popustila uzdu
zbytečně křečovité expresi, avšak zašedlé ulice s rudými
prapory oživila zdárně, v sytých tazích přiblížila přízemnost
vedených životů. Ani obezřetné slídilství bezpečnostních
složek nepodléhá nějaké ironizaci či dokonce zesměšnění,
cítíme hlavně smutek ze zmařených nadějí. Je dobré si to aspoň
v první sváteční den nového roku připomenout.
Jan Jaroš, filmový publicista |
