 Richard
Konkolski,
mořeplavec, cestovatel
Vaše nová knížka vychází skoro přesně třicet let poté, co si
mohli čtenáři přečíst váš předcházející cestopis Sám cez
oceány. Proč ta dlouhá pauza?
Těch třicet let je jen přestávka ve vydávání knih. Já jsem ale
psát nepřestával. Publikoval jsem v časopisech a hodně na
internetu (mám vlastní webové stránky). Věnoval jsem se
filmařské práci a měl řadu vystoupení v rozhlase a televizi.
Posledních pět let jsem zpracovával materiály ze svých cest a
převáděl je do digitální podoby, což mi dnes velmi usnadňuje
další publikační činnost.
Čím si vysvětlujete zájem čtenářů o vaše knížky?
Snad to bude tím, že mé příběhy jsou opravdu ze života. Nikdy
jsem si nic nevymýšlel a nic nepřikrášloval. Vždycky jsem se
snažil vyjádřit jen to, co jsem opravdu zažil a čeho jsem se
dotkl při svých dobrodružstvích. Pokoušel jsem se odhalovat
souvislosti dějů na první pohled nepříliš zjevné. To, co jsem
přitom poznal, bylo pro mne téměř vždy poučné a rád jsem se o
to dělil se svými čtenáři.
Říká se, že klíčem ke každému lidskému osudu jsou impulzy a
zážitky z dětství. Měl jste jako kluk představu, že jednou
obeplujete zeměkouli?
Jako kluk jsem nikdy nesnil o cestě kolem světa, zato jsem se
svými knižními hrdiny prožíval četná dobrodružství. Vzpomínám
si třeba na Děti kapitána Granta, na odvážnou dvojici z románu
Ztraceni v pustině, na knížku Syn pluku nebo na hrdiny
Tajuplného ostrova. Jasnější představu o cestě kolem světa
jsem získal až v pětadvaceti letech. To už jsem se na
Baltickém moři věnoval námořnímu jachtingu a došel jsem
k přesvědčení, že něco podobného je možné. Pak jen zbývalo
vydat se nekompromisně za uskutečněním této myšlenky.
O vašich plavbách byly napsány stovky článků a natočeny
desítky filmů. Jaké místo v prezentaci vašich sportovních a
životních osudů zaujímá rozhlas? Máte trému před mikrofonem?
Mé první veřejné vystoupení se odehrálo v televizi, a nikoli
v té době v daleko rozšířenějším rozhlase. Před prvním
sólozávodem přes Atlantik v roce 1972 mě pozvali do
ostravského rádia. Dnes mám podobných vystoupení za sebou
pomalu čtyři stovky po celém světě. Rozhlasu jsem neposkytoval
jen krátké zprávy, ale byly to často až hodinové relace se
živými vstupy posluchačů. Podle mých nahrávek z jedné plavby
byla rovněž napsána rozhlasová hra. Trému před mikrofonem jsem
nikdy neměl, i když musím přiznat, že jako kluk jsem se dost
červenal, a to ještě i jako voják základní služby. Naštěstí
jsem se toho později zbavil, protože jsem se musel častěji
setkávat s lidmi.
V kajutě Niké byl při vaší první plavbě kolem světa i
bateriový magnetofon. K čemu jste ho používal?
Vezl jsem si hudební nahrávky, ale také zvukové vzkazy mé ženy
Mirky, syna Ríši, rodiny, přátel a fandů. Během plavby jsem
denně nahrával svůj deník, ale také různé zvuky přírody –
hukot moře, hlasy velryb, štěbetání ptáků, šumění ostrovní
džungle a podobně. Také jsem nahrával vyprávění pro rozhlas a
záznamy posílal domů poštou z nejbližšího přístavu.
 Na
Niké samozřejmě nechyběla ani radiostanice. Můžete se zmínit o
tom, co pro jachtaře na širém moři znamená komunikace pomocí
rádia?
Organizátoři závodů osamělých mořeplavců obyčejně vyžadují,
aby závodníci sdělovali svou polohu alespoň jednou týdně, což
kdysi bylo možné jen s pomocí palubní radiostanice. Mnohdy
polohu Niké předávala i kolem proplouvající námořní loď, ale i
tak jsem musel mít na palubě funkční stanici. Rovněž se
požadovalo, aby závodníci měli malou vysílačku, která
v případě nouze uváděla v činnost poplachové zařízení letadel
přelétávajících Atlantik. Abych směl lodní radiostanici
obsluhovat, musel jsem ještě před startem získat kvalifikaci
lodního radiooperátora. Dnes to mají osamělí mořeplavci mnohem
jednodušší. Stačí jim satelitní telefon a nemusí se starat o
žádné náročné zkoušky.
Měl jste na palubě Niké dostatečně kvalitní radiostanici?
Můžete její technickou úroveň srovnat s dnešními
radiokomunikačními prostředky?
Jako kluk jsem byl štěstím bez sebe, když jsem si v kroužku
radioamatérů mohl z brambory vyrobit primitivní krystalku. O
šest let později jsem si na průmyslovce postavil z prvních
tehdy dostupných tranzistorů kytarový zesilovač. V roce 1972
jsem do kajuty Niké instaloval dánskou radiostanici Sailor,
která měla dosah asi sto námořních mil. O čtyři roky později
jsem měl na palubě amatérskou vysílačku Somerkamp, která mi už
umožňovala komunikaci s českými radioamatéry až z druhé strany
Atlantiku. V podpalubí Niké II. jsem k ní přidal i výkonnou
vysílačku, s jejíž pomocí jsem byl schopen navázat spojení
z jížního Indického oceánu s radiostanicí v Gdyni, odkud mne
telefonicky spojili s Mirkou. V roce 1986, v průběhu druhého
sólozávodu kolem světa BOC Challenge, jsme s kolegou vyvinuli
speciální anténu, kterou autopilot udržoval při plavbě v
patřičném směru, aby nepřetržitě mířila na družici. To jsme už
komunikovali pomocí počítačů a zprávy jsme předávali na
takzvaný Compuserv, což byl předchůdce dnešního internetu.
Nebylo to bez problémů. Bylo například nutné znát množství a
frekvenci slunečních skvrn, aby bylo možné vypočítat časové
okno vhodné pro dálkovou radiokomunikaci. Atmosférické
podmínky často umožňovaly spojení jen na několik minut. Něco
podobného si dnešní uživatelé satelitních telefonů a internetu
vůbec nedovedou představit.
Milan Švihálek
Foto archiv Richarda Konkolského
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 21. 12. |
