|
|
Nesmrtelnost a Wilsonův časostroj
Z černé plochy intenzivně září shluky velkých a malých písmen
– meE Eme eeM Emm EM… Před nimi pochoduje panáček s hůlčičkou
a za ním pak defilují a poskakují další postavičky
v různobarevných blýskavých fráčcích. Špičatá ramena a šosy
připomínají krovky hmyzu. Opona se světelnými písmeny se zvedá
a z postaviček se stávají aktéři hry o elixíru, jímž se lze
vymanit z času a získat nesmrtelnost.
  I
všechny další vteřiny a minuty nejnovější inscenace pražského
Národního divadla, ve které si slavný americký režisér
Robert Wilson „posvítil“ na hru Karla Čapka Věc
Makropulos, jsou pastvou pro oči. A také pro uši. Pohyby
herců se řídí přísnou choreografií, jejich stylizovaná gesta a
promluvy jsou přesně synchronizovány s rytmem hudby
zkomponované Alešem Březinou a hrané „naživo“ triem umístěným
v orchestřišti. Hudbě jsou ostatně podřízeny i neustálé
světelné proměny horizontu a scény. Od první do poslední
sekvence je proud všech zvuků, pohybů i světla detailně
prokomponován. Artefakt odvíjející se před námi v čase je až
agresivně krásný. Není to činohra, není to opera, není to
balet, není to proměnlivý světelný výtvarný objekt – je to to
vše dohromady. Kinestetický vesmír pulsující na jevišti.
Věc Makropulos je v pořadí třetí pražskou inscenací Roberta
Wilsona (v roce 2002 zde režíroval Janáčkovu operu Osud a
letos na jaře Káťu Kabanovu). Kritici oceňují její estetické
kvality, ale zpochybňují její souznění s Čapkovou hrou. Wilson
programově odmítá psychologizující divadlo, a Čapek přitom na
psychologii staví: pocity, činy a promluvy jeho postav
odkrývají, že smysl lidského života je pevně svázán s jeho
konečností. Zvlášť silně si to uvědomuje hrdinka hry, operní
diva Emilia Marty, jež díky elixíru mládí získala
nesmrtelnost. Lidské konání se od té chvíle, kdy onen lektvar
na dvoře Rudolfa II. vypila, znovu a znovu před jejím očima
opakovalo, a tím pro ni ztratilo smyl a hodnotu.
Wilson razantně seškrtal repliky až na dřeň, smyslu Čapkova
dramatu však zůstal věrný. Vyjadřuje ho ovšem nonverbálně.
Tím, že divákům sugeruje hledisko nesmrtelné hrdinky. Postavy
se mění v groteskní figurky podřizující veškeré své projevy
strojovému rytmu času, zpřítomňovaného hudbou a světelnými
proměnami scény. Suverénní Jaroslav Prus Miroslava Donutila,
roztoužený mladíček Janek Filipa Rajmonta, důležitý Advokát
Václava Postráneckého, začínající operní pěvkyně Kristina
Pavly Beretové či komický stařík Milana Stehlíka – to nejsou
ani tak typy z komedie dell arte, jako spíše loutky (na měnící
se horizontále se občas objevují tenké svislé pruhy
připomínající drátky oněch loutek) anebo ještě přesněji –
oživlí panáčci z Andersenovy pohádky tančící v časostroji své
stále stejné tance. Jejich konání je jen věčně se opakujícím
kolotáním.
Z palety panáčků-broučků se vymyká hlavní hrdinka a Muž
s hůlkou, kterého do hry připsal Wilson. Vladimír Javorský
tohoto svého rezonéra, který popisuje prostředí a komentuje
dění, hraje jako pouťového vyvolávače. Dikcí občas připomíná
Vlastu Buriana a grotesknost posunuje až k frašce.
Emilii Marty ztělesňuje Soňa Červená, která ostatně angažmá
Roberta Wilsona v Praze zprostředkovala. Její vznosná štíhlá
postava v černých šatech a s ryšavou parukou i sinavě bílé
líčení tváře se zdůrazněnýma očima připomíná již od začátku
Smrt. Jen ta je opravdu nesmrtelná. Jen ta nás má všechny na
drátkách a je mementem našeho konání.
To, co se Čapek snažil vyjádřit slovy a skutky svých postav a
co by svou explicitností mohlo dnes působit – přiznejme si –
poněkud vyčpěle, to se Wilsonovi podařilo vyjádřit pohybem,
hudbou, obrazem, světlem... Jeho inscenace vede ke katarzi. Je
nejen krásná, ale i plná smyslu.
Bronislav Pražan, publicista |
