|
|
 Ivan
Němec, publicista
Nemilosrdné rozmluvy s mládím
„Co jsi provedla s mou budoucností?“ vyčítá jedna z postav své
matce v nové rozhlasové hře Daniely Fischerové. Ve filozoficky
závažném dramatu Nevděčné děti (premiéra na stanici Vltava 30.
listopadu) se téma viny a nezvratnosti životních rozhodnutí
neozývá v její tvorbě poprvé. Tentokrát je však zkušená
dramatička, která má za sebou více než desítku rozhlasových
her a řadu dramat divadelních, zpracovala v podobě vskutku
neobvyklé a kompozičně náročné.
Do domova důchodců, v němž dožívají svůj zašmodrchaný život
manželé Eduard a Edita Helebrantovi a osamělá paní Šárka,
přicházejí v návštěvní den neobvyklí hosté. Nejsou to jejich
děti, jak bychom očekávali, ale jsou to oni sami ve své mladé,
přibližně dvacetileté podobě. V pozoruhodně absurdní situaci
se začnou odvíjet kruté dialogy, v nichž si obě strany – mladé
postavy svým starým protějškům a naopak staří vlastnímu mládí
– začnou vyčítat, jak naložili se svými životy. Výtky, jimiž
obvykle rodiče kárají své děti, dostávají opačný směr, protože
mladí se nechápavě a těžce smiřují s tím, jakými cestami se
ubíral jejich vlastní život a k čemu dospěli. Kde se
poztrácely ideály, kam se rozplynuly naděje, proč jsem si
zvolila za manžela toho nedovzdělaného muže, jak to, že po
nepovedené sebevraždě z nešťastné lásky jsem se stala známou
spisovatelkou? Čí je to vina a kdo může za to, že můj život
dospěl do podoby, s níž se teď rozčarovaně střetávám? Spoustu
podobných otázek – včetně těch nevyřčených a nezodpovězených –
nabízí hra, v níž postavy na prahu smrti rekapitulují svůj
život očima mládí.
Zpočátku není pro posluchače lehké, aby se ve hře zorientoval,
a ani ve chvíli, kdy pochopí, v čem spočívá výjimečnost její
dramatické stavby, nemůže v pozornosti polevit. Ve struktuře
dramatu má své místo i postava Vypravěče, která pomáhá
v orientaci, neboť vlastně supluje řeč autorskou a dotváří
situace tím, že součástí jeho „průvodcovského textu“ jsou i
scénické poznámky. Na straně druhé Vypravěčův rozsáhlý part
vzbuzuje otázku, zda by drama bez jeho zásahů nebylo „čistší“
a zda míra jeho vysvětlujících vstupů do děje není leckdy
překročena.
Zásadní podíl na srozumitelnosti fabule i na jejím plném
myšlenkovém vyznění má však režijní pojetí Hany Kofránkové.
Je to především její promyšlené nastudování, zvláště pak práce
s přesným vytvarováním jednotlivých postav, které přivede
posluchače postupně k tomu, aby pochopil základní vztahy mezi
„dvojjediností“ figur a mohl se ponořit do textu, jenž v sobě
ukrývá i mnohé úvahy metaforické.
Drama Nevděčné děti Daniely Fischerové upoutalo nejen svou
myšlenkovou mnohovrstevnatostí i originálností vtipného
nápadu, jehož neobvyklý úhel zobrazení nabízí pohled na
hranici, na níž člověk sám se sebou vyúčtovává svůj život. |
