|
|
 Baletní
Pohádka o Honzovi
Letos 24. prosince to bude rovných osmdesát let, co byl náhle
přerván život jednoho z prvních a nejlepších dirigentů České
filharmonie, violisty Českého kvarteta a úspěšného operetního
a baletního skladatele Oskara Nedbala (1874–1930). Jeho
sebevražedný skok z okna zkušební síně záhřebské opery na
dlažbu náměstí krále Alexandra v den jednoho
z nejradostnějšího svátků v roce zůstane pak asi navždy
nevysvětlenou záhadou.
Nedbalovo jméno je dnes spojováno především s operetní tvorbou
a dvěma nejznámějšími díly: geniální a nejčastěji uváděnou
Polskou krví a v jejím stínu neprávem podceňovaným Vinobraním.
Vedle těchto operet představují pak v Nedbalově skladatelské
tvorbě skutečný vrchol jeho baletní hudby. V letech 1897 až
1913 složil celkem pět baletů: Pohádku o Honzovi, Z pohádky do
pohádky, Čertovu babička, Princeznu Hyacintu a Andersena.
Z nich pak Pohádka o Honzovi se na baletních prknech stala
tím, čím Polská krev na operetním jevišti.
Baletní pantomimu, jak zní přesný podtitul Pohádky o Honzovi,
Nedbal zkomponoval na libreto Františka Karla Hejdy v letech
1897 až 1901 a její děj zpracovává tradiční českou pohádku.
Premiéra se za skladatelova řízení a s velkým úspěchem udála
24. ledna 1902 v pražském Národním divadle. O rok později
Nedbal partituru částečně přepracoval a v říjnu 1903 uvedl
balet i ve vídeňské Dvorní opeře. Vysoká hudebně dramatická
kvalita Pohádky o Honzovi způsobila, že ještě do konce sezony
1902 ji pražské Národní divadlo uvedlo sedmnáctkrát, do roku
1945 byla uvedena přibližně stošedesátkrát.
TANEC V ROZHLASE?
Přinášela-li v 19. století baletní představení divákům a
posluchačům stejně plnohodnotné umělecké zážitky jako
například operní a činoherní inscenace, pak s příchodem 20.
století a s ním nového vynálezu – rozhlasu – se situace
významně změnila. Při poslechu většiny oper lze do jisté míry
oželet vizuální kontakt. Horší je to však u baletu, kde
nositelem jevištní dramatické akce není zpívané slovo, nýbrž
tanec. A tanec není bohužel v silách rozhlasových technologií
a vln přenášet.
Možná že podobnou myšlenkou se před desíkami let zabývali
dirigent František Dyk a libretista Zdeněk Knittl. Tento
tvůrčí tandem se totiž pokusil Pohádku o Honzovi adaptovat do
ryze původní a unikátní rozhlasové podoby. Do jakési
„zpěvohry“, která by srozumitelným způsobem umožnila
posluchačům plnohodnotný zážitek z tohoto kouzelného baletního
díla. Nazývat však tuto novodobou úpravu operou by bylo příliš
troufalé, neboť zpěvní party jsou sice velice umně napsané,
ale nejsou autentické. Jsou pouze aranžované z původní
Nedbalovy orchestrální hudby. Vokální party tu vlastně
zastupují taneční akci, která při baletním představení vypráví
děj.
UNIKÁTNÍ ADAPTACE
Tato unikátní rozhlasová adaptace Nedbalovy Pohádky o Honzovi
vznikla v Československém rozhlase v Praze pravděpodobně v
roce 1946. Veršované libreto podle původní prózy Františka
Karla Hejdy napsal Zdeněk Knittl, vokální a hudební úpravu
velice citlivě a naprosto stylově vytvořil František Dyk.
K realizaci pěveckých partů byli přizvány tehdejší hvězdy
opery Národního divadla v Praze: Karel Kalaš, Bořek Rujan,
Jaroslav Veverka, Ludmila Hanzalíková, Václav Bednář,
Miloslava Fiedlerová, Jára Pospíšil, Štefa Petrová a mnozí
další. V roce 2010 byla původní analogová nahrávka digitálně
zrestaurována ve speciálním zvukovém studiu Českého rozhlasu a
stanice Vltava ji uvede v pondělí 27. prosince ve 20 hodin v
rámci pořadu Depozitář Hudební galerie.
Libor Dřevikovský, redaktor ČRo 3 – Vltava |
