|
|
 Pavel
Kohout, ekonom
Tři poznámky k finanční krizi
Poznámka číslo jedna: hospodářská recese dávno skončila. Česká
ekonomika roste podobně jako německá. Finanční krize se týká
jen některých zemí, mezi něž nepatříme. Evropskému průmyslu se
daří. Svědčí o tom hospodářské výsledky. Podnikům se rovněž
daří snižovat zadlužení.
Agentura Bloomberg oznámila, že zisky podniků z evropského
akciového indexu Stoxx 600 vzrostou v roce 2010 o 78 % a
v roce 2011 o 14 %. Jde o nejrychlejší růst zisků za
posledních sedm let. To zároveň znamená, že akcie jsou
v poměru k ziskům nejlevnější za mnoho let. Firmy snižovaly
náklady a zvyšovaly produktivitu během recese – což nese ovoce
v době oživení. A nenechme se mýlit chmurami ohledně Irska,
Španělska a tak dále: hospodářské oživení probíhá. Firma
Porsche uvádí více než sedminásobný růst provozního zisku. BMW
a Mercedes-Benz zkrátí vánoční volno kvůli zvýšené poptávce.
Tedy – konec fňukání. Jádro evropské ekonomiky již vstoupilo
do konjunkturního cyklu, takže opět přijde několik příznivých
let. Alespoň pro někoho. Irové, Řekové a Španělé to možná
budou vnímat jinak.
Druhá poznámka: hodně se hovoří o nízkých podnikových daních
v Irsku jakožto o jedné z příčin krize. Bývalý ministr financí
Bohuslav Sobotka též nevynechal příležitost. Jenže byl vedle.
Kdyby se obtěžoval ověřit si fakta, tuze by se divil. Irsko
nemá nízké podnikové daně. Podle statistik OECD vybralo Irsko
na dani z podnikových příjmů v předkrizovém roce 2006 přesně
3,8 % HDP. Německo jen 2,1 %, Francie 3,0 % a „daňové peklo“
Švédsko 3,7 % HDP. Daňové sazby a výše daňového inkasa jsou
dvě docela jiné věci. V krizovém roce 2009 vybralo Irsko na
podnikových daních jen asi tři čtvrtiny prostředků ve srovnání
s předkrizovým stavem. Ale Německo jen něco málo přes
polovinu. A co Česká republika? S neuvěřitelnými 4,8 %
podnikových daní v poměru k HDP bychom měli našim podnikům
nadšeně aplaudovat. Můžeme být hrdi a šťastni, jaký má náš
stát skvělé plátce. V Evropě je před námi už jen Lucembursko,
nepočítáme-li anomální případ plynové velmoci Norska.
Celosvětově vede „neoliberální“ Austrálie s 6,6 %. Máme tedy
nízké sazby, ale vysoké objemy vybraných daní, zajímavé, což?
Poznámka třetí. Opět mě pobavila debata příznivců a odpůrců
eura na internetu. Zábavnost podobných diskusí spočívá v tom,
že nikdo nemá pravdu. Příznivci a odpůrci se do sebe pouštějí
jako sparťané a slávisté navzájem. Nikdo nikdy definitivně
nevyhraje. Jedna z debat se točila kolem inflace. Odpůrci
argumentovali, že Němci říkají euru „teuro“, protože po
přijetí eura je prý všechno dražší. Stoupenci zase šermovali
statistikami, že to není pravda. Skutečnost je taková, že
přijetí eura skutečně vedlo k inflaci, ovšem jen někde (Irsko,
Řecko, Španělsko) a v některých sektorech (nemovitosti,
služby, objem bankovních úvěrů).
Hlavní a fatální chybou eura je skutečnost, že někde byla
inflace téměř nulová (index spotřebitelských cen v Německu) a
jinde naopak obrovská (inflace stavebních úvěrů v Irsku). Jsou
totiž různé druhy inflace. Sledovat pouze spotřebitelské ceny
podle metodiky HICP (která vůbec nebere v úvahu ceny
nemovitostí) je velmi nákladná chyba. Spoléhání na to, že
stačí dočasně srovnat jejich růst a prohlásit, že členské země
jsou zralé pro společnou měnu, byl prostě obrovský omyl. |
