|
|
 Zpráva
z nemocnice
Tlouštíkům se rány po operacích nehojí snadno, a tak jsem se
pár dní po propuštění musel do nemocnice vrátit. Byla sobota,
zřejmě méně zkušená doktorka mi mačkala ránu na břiše a
vyděšeně křičela: „Ježíšikriste! Ježíšikriste!“ Kdo něco
podobného nezažil, těžko si to dokáže představit.
Ale oba jsme to přežili a mě potom uložili na pokoj k
stařečkovi, který o sobě moc nevěděl, jen sténal a občas
blouznil. Když mi otrnulo, pozoroval jsem dvě mladé sestřičky,
jak s ním něžně manipulovaly a staraly se o něj jako o
vlastního.
„Vy teda máte těžkou práci,“ nezdržel jsem se komentáře.
„Ale kdepak,“ otočila se na mě usměvavější z nich, „my jsme si
to vybraly, nás to baví.“ Bylo jim asi dvacet.
Druhý den odpoledne jsem chtěl požádat, zda bych se mohl v
hale sousedního oddělení dívat na fotbal. Byl to trochu
obtížný proces – po chodbě totiž běhaly úplně jiné sestry, asi
o patnáct let starší, neusmívala se žádná, některé na sebe
nepříjemně pokřikovaly a práce je zjevně nebavila. Říká se
tomu syndrom vyhoření, v tomto případě důsledek podmínek, v
nichž jsou tyto ženy po léta nuceny pracovat, vyčerpávající
zodpovědnosti a podhodnocení.
Nakonec jsem se přece jen směl odšourat k vytoužené televizi,
před níž seděl starý pán na vozíku a v očích měl slzy.
„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se ho.
„Ále,“ otočil se ke mně, „jsem na pokoji se dvěma, kteří mě
nenávidí.“
„Něco jste jim provedl?“
„Ne. Vlastně nevím. Já jen nejsem zvyklej, že je na mě někdo
takhle sprostej.“
V tu chvíli z jeho pokoje zaburácel mužský hlas: „Dědku!“ Oba
jsme nadskočili leknutím a uviděli neoholeného třicátníka,
který se vybelhal na chodbu, zahrozil na starého pána berlou a
znovu zařval:
„Dědku, nekecej! Řikám ti: Nekecej!“
Podíval jsem se na toho chlápka a s hrůzou si představil, co
bude následovat: jestli ještě jednou takhle nechutně zaječí na
mého souseda, vstanu, vezmu mu tu berlu, srazím ho s ní k
zemi, aby byl poměr sil dobra a zla ve světě zachován, a půjdu
do kriminálu. Není vyhnutí, nějaká spravedlnost existovat
musí! Naštěstí to patrně vycítil, nečekaně zalezl do pokoje a
zabouchl za sebou dveře.
Podíval jsem se na staříka. Zatvářil se fatalisticky a pravil:
„A takhle se tu ke mně chovají všichni. Nechápu, co jsem jim
udělal.“
„Jediné, čím se to dá vysvětlit, je jeden starý vtip. Chcete
ho říct?“ zeptal jsem se a on přikývl.
„Jde Kohn do modlitebny a osloví Boha: Žena mi utekla, děti mě
okradly, barák mi vyhořel, jsem nemocnej a všichni mě
opustili. Pane Bože, co proti mně máš? – Chvíli je ticho a pak
se seshora ozve: Já ti ani nevím, ale nějak mě sereš!“
Stařeček se hlasitě rozchechtal, ale vzápětí se i trochu
rozvzlykal, takže chvíli trvalo, než jsme se zase mohli
soustředit na zápas.
„Já ten fotbal miluju,“ řekl, když se uklidnil, „ale stejně to
určitě zase bude nula nula.“
Mýlil se. Skončilo to šest dva a ohromně jsme si to užili.
A já jsem si to vychutnával ještě dlouho potom, protože z toho
nakonec vznikly dvě písničky: jedna o syndromu vyhoření a
druhá o starém pánovi na vozíku, který nejspíš nemohoucnost
předstíral jen proto, aby si mohl přivonět k mladým
sestřičkám...
Vždycky se divím, jak vlastně ty písně vznikají.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
