|
|
 Lenka
Filipová,
zpěvačka, kytaristka
Jak často si zajdete na koncert jiného interpreta klasické
kytary?
Když mám čas nebo se dozvím, že někdo zajímavý někde právě
hraje. Navíc se stává, že když už objevím koncert nějakého
svého kolegy, a to i ze zahraničí, bývá pozdě. Nemůžu na něj
zajít, protože právě v tom termínu hraji nebo zpívám. Jsem ale
šťastná, když mi to vyjde. Vedle uměleckého zážitku to pro mě
bývá podnětné i profesionálně: každý hraje úplně jinak, každý
má jiný tón, jinak pracuje s technikou, každý má jinou
kytaru... A zajímavý je pro mě i repertoár, neboť každý si ho
vybírá podle svého citu a podle toho, jestli se mu dobře
hraje.
Ještě k počtu kytarových koncertů: ono jich u nás není moc i
proto, že špičkových českých kytaristů je jako šafránu…
...a není nás moc žen kytaristek. Kytara je nástroj – a to si
uvědomuji čím dál tím více – náročný přednesově i fyzicky.
Kytaristé mívají běžně potíže se zády, s páteří. Na krční
páteř trpí většina z nás. Kytarový posez, tedy posez v
rozkroku se zdviženou levou nohou, je pro páteř velice
nepřirozený, a proto deformující páteř. Někteří už od téhle
pozice ze zdravotních důvodů upustili, třeba vynikající
kytarista Pavel Steidl hraje „na pravou nohu“, což už
uplatňuji často i já... No a co se zvuku týče – například u
elektrické kytary si pomůžete zvukem, krabičkou, trsátkem,
prstýnkem, sladem, ale u klasické kytary, kde hrajeme na
nylonových strunách, musíte ten tón vytvořit sám přírodními
trsátky – tedy nehty. A u těchto strun změníte náladu –
zostříte či zjemníte – jedině přednesem a tvorbou tónu. Jinak
se hra na nylonových strunách může zdát až stereotypní.
Co vy a elektrická kytara?
 V posledních letech jsem měla hodně projektů nylonových,
klasických a taky folkových, takže na elektrickou kytaru nemám
tolik času. Jak jsem řekla, tam se zvuk tvoří přes krabičky,
hraní je trsátkové. Zkoušela jsem na elektrickou kytaru hrát i
bez trsátka, ale to je zrádné. Kovové struny vám velmi rychle
zničí nehty, tam už je vlastně trsátko nutností. Navíc
akustické hraní má určitou intimitu, i když používá trsátkové
techniky. Měla jsem v posledních dvou letech možnost si zahrát
s americkou písničkářkou Janet Robinovou, která má krásné
písničky a výborně hraje na elektrickou kytaru, ale i ona
začala hodně používat kytaru akustickou. Také mě začalo hodně
lákat trsátkové akustické hraní, je velice obohacující
například v doprovodu písniček, kde chcete hrát s větší
razancí. A když se k tomu přidá ještě jiné cítění, třeba
bluesové, které Janet hodně používá na bázi různých bluesových
licků, krásně se dá improvizovat a vznikají úplně jiné
písničky a skladby. To, kterou kytaru a jaký kytarový styl
zvolíte, hodně souvisí s tím, co zamýšlíte vytvořit, složit,
zahrát a zpívat... Proto mě v posledních letech hodně baví
střídat kytary i styly na jevišti. Půdu pro to mám velmi
úrodnou, neboť hraji s výbornými muzikanty – kytaristou Mirkem
Linhartem a anglickým harfeníkem hrajícím výborně na irskou
harfu Seanem Barrym. Oba dva jsou skvělí improvizátoři a na
koncertech se nám daří vytvářet skvělou atmosféru.
Na jaký typ muziky a písniček používáte „dvanáctku“ – a máte
pořád tu po Karlu Zichovi?
Kytaru po Karlovi Zichovi mám, je velmi kvalitní a výborně
ladí, což se u dvanáctek stává málokdy. Karel na ni hrál
opravdu skvěle, nejlépe u nás, a měl opravdu velmi pevný
stisk, to je u dvanáctistrunné kytary zapotřebí. Neznám moc
ženských, které na ni hrají, je to fyzicky náročná záležitost,
zahrajete doprovody, maximálně nějaké sólo... Dvanáctku
používám při aranžích svých písniček, které potřebují dostat
zvukomalebnou šířku, bohatost. A hraji na ni při koncertech,
když vzpomínám na Karla, to si dáme třeba Mosty nebo jinou
naši společnou píseň. Shrnuto: dvanáctka je pro mne
zvukomalebný kamarád.
Drží vás pořád i takzvaná keltská tvorba?
Drží. Měla ostatně, samozřejmě vedle písniček a klasiky, své
místo i během mého velkého vánočního koncertu v Hudebním
divadle Karlín. K takové příležitosti se totiž báječně hodí, v
keltské muzice je úžasný duchovní náboj.
Kdysi jste prohlásila, že jste možná v minulém životě byla
Keltka…
Někde to tam asi je, pořád na takové věci věřím. Už třeba
jenom proto, jak mi keltská muzika připadá přirozená, jak je
mi blízká. Nebo jak přirozeně přecházím v komunikaci z jazyka
do jazyka, třeba z angličtiny do francouzštiny nebo obráceně,
necítím v tom žádný rozdíl. Asi už jsem v těch končinách někdy
pobývala, a nejenom v jednom životě, a asi už jsem i tenkrát
byla muzikantka. Jak cizí jazyky, tak muzika – to je pro mě
domovský pocit. Patří sem pravděpodobně i keltština, i když je
velmi těžká. Obsahuje něco z francouzštiny, něco z angličtiny,
něco z němčiny... Jak se Keltové pohybovali Evropou, tvořil se
jejich jazyk; jinak se píše a jinak vyslovuje, až se téměř
blíží znakové řeči. Tohle mě hodně oslovuje a zajímá,
v keltské muzice zejména typické harmonické postupy, různé
mody zpěvu a instrumentální plochy. Chtěla bych v tomto směru
dále pokračovat a objevovat.
Tomáš Pilát
Foto Lenka Hatašová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 18. ledna. |
