|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Akty v zimě a okleštěný lev
Navlečená do beraního kožichu bloumám po Paříži, sněhová
vánice zaslepuje oči. Konečně stojím před hřejivým obrazem,
dnes ovšem ideologicky zavrhovaným. Dva oblečení muži tu sedí
na trávníku s nahatou, další dáma v pozadí se cáchá v lesním
rybníčku jen ve spodní košilce. Pánové na akt neciví, jsou
zaujati debatou, žena, asi grizeta, se cítí pohodlně, nejspíš
se svlékla pro radost malíře z kontrastu barev, její světlé
tělo vyniká na pozadí tmavého saka a lesní tišiny. Snídaně v
trávě od Maneta má dnes ovšem nepřítelkyně, je vnímána
obranářkami jako ponížení ženy, jsou zhnusené vábivou
tělesností a naznačenou smyslností, nesnášejí, když se
rozkošnice vydávají mužským očím všanc, hodlají bránit jejich
důstojnost proti jejich i naší vůli. Stojím před oblíbeným
obrazem dlouho, oblažuje radostí z poklidné chvíle i úsměvnou
provokací, připomíná Reverdyho verše: Život je prostý, veselý,
Slunce se line s tichým cinkáním...
O měsíc dříve jsem ve stejné metelici bloudila po předvánoční
Bratislavě a navštěvovala galerie plné fotografií stopujících
spíš ošklivost a křeč, opruzené zadnice v igelitovém pytli,
šaty pokecané mastnotou na břichu tlusté dámy... Je těžké
dělat umění, když si krásu, nad níž se vzdychávalo, už dávno
propachtoval vypráskaný kýč. Pak jsem se ale kouzlem
nechtěného ocitla na výstavě ženských aktů ve Slovenské
národní galerii. Nic proti aktům, naopak, mužský naháč na
kresbě od Načeradského mi visí nad postelí, byla jsem jím
obdarována vlastním mužem. Jenže tahle výstava ženských aktů
byla ideologicky vyfutrovaná, a ideologie patří k umění jako
exkrement na podolek. Jmenovala se posměšně Holé baby.
Podtitul „Necenzurované akty moderných majstrov“ byl ovšem
zavádějící, protože není nic známo o tom, že by akty v
posledních desetiletích někdo cenzuroval, a musely by tím
pádem být od cenzury organizátorkami osvobozené. Bezbranné
obrazy byly posměšně a křečovitě komentovány texty v
komiksových bublinách. V doprovodné brožurce organizátorky
přiznávající inspiraci americkou feministickou skupinou
Guerrilla Girls, která protestuje hlavně proti sexismu v
kultuře a umění. „Kukni, zasa holé cice, holé rice.“ „Prečo sa
tá ženská tolko umýva? To sa tak zašpinila, keď vysedávala v
tráve?“ (Narážka na Manetův obraz.) Odpověď: „Lebo je
STELESNENÍM NEČISTOTY...“ Muž je v komentářích ponížen na
slintajícího čumila, ženy na chudinky, které se musí svléci,
aby je „vzali do galerie“. Je dobře, že nám urážlivé
„obranářky ženské důstojnosti“ občas předvedou své křivolaké
myšlenky, hodnotovou stupnici, agresivitu a značně limitovanou
schopnost tolerance a slušnosti, vlastně i nepřátelství k naší
kultuře. Aspoň jsme varováni, varovány. Snažím se představit
si odpor mužů ve starém Řecku a Římě proti sexismu sochařů,
kteří přednostně zpodobňovali krásné mladíky v podobě polobohů
– nejde mi to, je to prostě blbost. Tehdy i teď, u žen i mužů.
Přesun v čase vyměňme za přesun na glóbu, pohleďme k Severu,
který je inspirující silným zastoupením žen v politice nebo
nulovou korupcí. Na druhé straně – švédský filmový institut,
financovaný daňovými poplatníky, tam dal půl milionu švédských
korun na feministické porno. Švédské feministky nadále veřejně
bojují za zrušení pánských pisoárů – co jim je do nich?
Urážejí je! Některé vojačky bojové jednotky Nordic Battlegroup
(NBG) v domnění, že je penis u heraldického lva v jejich znaku
znevážením žen, podaly žalobu na porušení rovnoprávnosti k
soudům EU. Toho se zaleklo vedení švédské armády a žádosti
vojaček vyhovělo. Z nášivek na uniformě zmizel urážející penis
krále zvířat. Hříva samci zůstala, což je při absenci atributu
biologický nesmysl, ale kdo dbá na (ostatně mužskou) logiku,
když se ženám děje taková křivda?!
Zatím jde jen o obrázek a zvíře. Ale kde ustoupíme, tam je
území zabráno. |
