|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
O ptačím sněmu a třebušínské vzájemnosti
Tálo – po těch dlouhých, k ničemuž neinspirujících mrazech
začal sníh náhle zprudka mokvat – takže si po změně prahnoucí
fejetonista vyrazil pozorovat cvrkot, a to pokud možno
doslova. Chodím za tím účelem do pražské obory Hvězda, člověka
tu může leccos napadnout, anžto zde „tělo lesa“ vykazuje
spjatost s přírodou i historií. Obora zaznamenala stavbu
pitoreskního letohrádku dle návrhu samotného Ferdinanda
Tyrolského, toho, který uvěřil v opravdovou lásku navzdory
společenským předsudkům, sledovala fatální expozé historických
změn v podobě bělohorské bitvy; to by bylo, aby tu jednoho
něco satyrského či satirického nenapadlo.
Vzhledem k dějinám i zdejší zeleni se jako inspirace nabízejí
hned dvě vzájemně podmíněné moudrosti, jedna patřící antickému
filosofovi, druhá takříkajíc vytrysklá z duše lidu: totiž že
vše plyne, a přitom žádný strom neroste do nebe. Chceme-li si
zafilosofovat po způsobu peripatetiků, tedy za chůze, lze
z těchto myšlenek takříkajíc dobře vyjít. Jak se tak tedy
čvachtám rozbředlým sněhem s myšlenkami po Novém roce
unavenými, také nějak přesycenými svátečním přívalem
významovosti, jako by na mne shůry kdosi vylil necky plné
umanutého nenávistnictví. Zprvu pleskání tuctů křídel, pak
hartusivé krákorání, skřehotání, až po zlostné skřípění zobáků
ve chvílích, kdy těm jindy líbezně švitořivým ptáčkům
jarabáčkům došel dech...
Neměl jsem z toho zprvu dobrý pocit, ne snad proto, že bych si
připadl jako postava z Hitchcockova horroru, leč z jistého
pocitu zhrzenosti nad tím, že je snad celý ten tyjátr určený
mně. Já vás po celý roku šanuju, všelijak dokrmuju, podepisuju
petice bránící nedotknutelnost těch vašich smradlavých pelíšků
a vy teď na mne řvete jak na cizího, bando darmožroutů, smradi
opeření, místo abyste mi něžně cvrlikali do ouška jak svatému
Františkovi! Vzápětí mi ale došlo, že já osobně jsem těm našim
menším bratřím šumafuk, že to se jenom v několika stromových
patrech navzájem hádají sojky, kavky až po nějaké maličké, leč
o to naštvanější ptáčky. Efektní podívaná, i zezdola! Nejsem
první, kdo si toho úkazu všiml, a nedivím se, že se vícekrát
v dějinách malířství objevil symbolicky zástupný motiv ptačího
sněmu či parlamentu, podobenství o implicitní hádavosti
zastupitelské demokracie.
Bylo to už ne znepokojující, ale vlastně docela úsměvné, šel
jsem dál a říkal si: Asi to tak musí být, když se i ptáci
hádají, a oni se také beztak nehádají o nic nadosobního, to
spíše o rozsah svého teritoria, o to, kdo kterou samičku vezme
pod křídlo a bude tak mít nárok sledovat, kam klade jím
udánlivě oplozená vejce. Ono je podezřelejší, když se důležité
věci obejdou bez hádání či když se cosi jen dohaduje za našimi
zády… A napadlo mne, že kdybych měl v nějaké anketě uvést
negativní zážitek uplynulého roku, byla by to taková jen
zdánlivě nepodstatná místní nepravost. Pod obcí Třebušín v
Českém Středohoří byl rybník, u něj zelený pažit, plážička
jako dlaň, i pro kiosk se tu místo našlo. Tedy: samotný rybník
je tam dosud, z mapy jej nikdo nevymazal, i když co včera
nebylo, může dnes a právě dnes být. Na tom pažitu totiž, na
místě toho kiosku si nějaký hejhula postavil haciendu,
velkoryse ji oplotil a zabránil tak lidem, turistům, ale i
místním, aby se v tom rybníku mohli v létě byť jenom omočit.
Předpokládám, že i takový člověk v životě přečetl nějakou
knihu a že snad i on zná slavnou pasáž ze Tří mužů ve člunu,
onu vádu mezi Jeromem a Harrisem, týkající se majitelů
pobřežních pozemků, odpírajících ostatním přístup k vodě.
Zatímco v tom, že takové lidi patří utlouci jejich vlastní
cedulí se zákazem vstupu, je mezi nimi konsensus, spor je
veden výhradně o to, zpívat-li na jejich hrobě komické písně,
čili nic.
Jak se hejhula jmenuje, nevím, po pár letmých hovorech s
místními vyšlo najevo, že mu ani na jméno nemohou přijít.
Chlapík, máchající si v parném letním dni v rybníce aspoň
nohy, spuštěné z navigace, mi jej charakterizoval coby
legrační figuru, postávající na svém anektovaném břehu
s psiskem a výrazem, že snad i ta voda v rybníce je jeho. Jak
tak od té doby o třebušínském rybníce vyprávím přátelům a
kolegům, odevšad ozvěnou slyším – no to ale musí být pěkní
plantážníci (výrazy se proměňují, leč jsme zde v kulturním
časopise) v tom jejich zastupitelstvu. Odpírat člověku přístup
k vodě, říkáme si, to je zločin přímo starozákonních rozměrů,
echt svinstvo z hlediska vyššího principu mravního. Ha! Tuze
zlovolní, nepěkní lidé se nám to usadili v druhdy tuze pěkném
Českém Středohoří. O podnikateli Oulickém a jeho novostavbě
přímo v chráněné oblasti ví dnes už každý, o Třebušíně si
začínají ptáci na svých sněmech teprve cvrlikat. Ech, ale
vždyť já jsem vlastně původně nechtěl psát o nějakém
Třebušíně, kam už jako turista nepřijdu, leda tak na blízký
hrad Kalich, a to jen s myšlenkou na jeho zakladatele Jana
Žižku, který by se s takými odpírači vody nepáral a byl je
v tom rybníku jednoduše utopil.
A jsem zase v pražské oboře Hvězda, v korunách stromů je klid,
vše důležité už asi bylo řečeno, ušlechtilá láska Ferdinanda
Tyrolského proniká i třemi sty lety habsburského útisku. Co
jsem si to ale prve říkal já sám? Že žádný strom neroste do
nebe a že vše plyne, a to i v příslovečném českém rybníku.
Roztají sněhy, přijde jaro, léto a lidská zlovůle ponese
plody. Naštvaných lidí rok od roku přibývá. |
