|
|
 Dámský
gambit po osmatřiceti letech
Jeden přemýšlí, co mu chybí na současné české próze – a pak
otevře osmatřicet let starý Dámský gambit Jiřího Gruši, právě
vydaný Druhým městem. Odpověď tu má jako na talíři: výjimečnou
řečí zpracovaný obyčejný námět. Všednodenní skutečnost
propasírovanou sítem básně. Příběh z nutnosti, která si
poručila vlastní výraz, co se nesnadno převádí na vzory,
inspirace, vlivy.
V doslovu si přečteme, že Dámský gambit je „milostným
lamentem“, že jde o „erotický text“, kde „touha ukazuje trosky
smyslu“. Příběh jednoho vztahového rozvratu, vsazeného do
kulis loučení s mrtvým přítelem (zřejmě básníkem Jiřím
Pištorou, který v roce 1970 spáchal sebevraždu), svazuje
erotismus se smrtí – a je to pouto dvojí povahy. Jiří Gruša
dává svému, podle všeho trochu autobiografickému hrdinovi
šanci pobývat uvnitř i vně: prožívat odcházející lásku na
vlastní kůži, s veškerou bolestí a smutkem, a zároveň být
jejím neslitovným, jízlivým komentátorem. Útržkovitý,
přerývaný proud řeči tak víc naznačuje, než dopovídá, spíš
zahaluje, znejednoznačňuje, než lacině obnažuje.
Ženské tělo, které proplouvá textem jako vlajková loď, je
vystaveno atakům z pozic příznačných pro českou kulturu
přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy Dámský gambit
vznikal: experiment si tu podává ruku s absurdně vyhroceným
existencialismem. Krajinu, nad kterou přelétla smrt a z níž
odešla láska, zaplňuje řeč: neodbytná, lačně osahávající nové
břehy, ale také komplikovaná, nejistá sama sebou. Podobně
objevným „erotizovaným“ rukopisem napsal Gruša své další prózy
z té doby, Mimnera nebo Dotazník.
Jestliže se Grušův hrdina v jedné chvíli strachuje, jak se
lidi „fatálně odbejvaj“, pro Dámský gambit to neplatí ani
chvíli: ten text je živý jako málokterý druhý ze současné
české prózy.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
