Číslo 5 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s moderátorem.
Janem Pokorným.

Poklady rozhlasového archivu

Ptal se mě kdosi nedávno na pojem, který se občas objeví v éteru v souvislosti se záměrem takříkajíc prodat nějaký letitý skvost ze zvukového archivu našeho rozhlasu. Hlasatel obvykle hrdě uvede, že jde o nahrávku ze „zlatého fondu“. Právě takové nahrávky bude od února uvádět každou sobotu večer v 19 hodin a 10 minut Český rozhlas 2 – Praha v pořadu RozHraní.

Onen tazatel se ptal (podezírám ho, že jen napůl v žertu), zdali skutečně máme v rádiu nějakou komnatu, či snad truhlu, do které ukládáme se zvláštní péčí, v bílých rukavicích a na karmínové podušky magnetofonové pásy. A zda potom sedmero rozhlasových činovníků uzamyká tento depozitář klíčem, který patří mezi insignie jednotlivých funkcí. Nuže je to jinak: Poklad rozhlasového archivu na první pohled nepoznáte od obyčejného pásku. Však také kartonové krabice s magnetofonovými záznamy nedostávaly u výrobce se slavnou značkou BASF rovnou do vínku jistotu, že na pásku bude někdy cennost. A tak je to armáda krabic ponejvíce v červenobílých uniformách, jejichž odlišnost je zajištěna jen viditelným číselným označením. A přece to neznamená konec mystéria, že by zlatý fond a v něm poklady rozhlasového archivu neexistovaly. Nepochybně tu jsou, a vyznačují se dokonce typicky rozhlasovou vlastností. Tak jako si při poslechu rozhlasové hry vytváří každý svou vlastní jedinečnou scénografii, své aranžmá, svou filmovou vizi, vytváří si každý rozhlasový tvůrce svůj vlastní osobitý poměr k nahrávkám a sám si je pak klade mezi své poklady archivu. Přičemž zlatý fond kolegy z vedlejší kanceláře obsahuje (až na jistý přirozený průnik množin) dozajista zcela jiné položky. V pomyslném katalogu nahrávek někdo klade na první místo snímky slovesného umění, jiný hudbu, jiný reportáže a dokumenty doby.

Kdybychom se měli shodnout a vyslovit nějakou pevnou definici, pak bychom na to museli zcela jinak, museli bychom zobecňovat. Zkusím to: Poklad rozhlasového archivu je když... nahrávka obstojí ve zkoušce z nejnesmlouvavějších – totiž ve zkoušce časem. Nezáleží na skutečném věku snímku. Záleží jen na tom, jestli při jeho poslechu osobnosti ožívají, nebo ne. Jestli stále mají co říci nám, kteří posloucháme a žijeme o desítky let později. Někdy po prvních slovech a pak minutách zjistíte, že je to prostě fousaté. Jindy se zdá, že ten letopočet je omyl, že to bylo natočeno před týdnem. K tomu se navíc přidává další z vynikajících vlastností rozhlasu a jeho nahrávek – na rozdíl od filmu či televizního obrazu zvuk nestárne tak rychle a hlavně tak očividně. Obraz není černobílý, protože naše fantazie umí pracovat s barvami. Nikoho neruší nemoderní účesy, nevšímáme si zastaralého vozového parku v ulicích, kde se odehrává děj nebo reportáž. Zkrátka čas tu nehraje žádnou roli. Jakmile je tahle podmínka splněna, snímek má otevřené dveře do zlatého fondu s poklady rozhlasového archivu.

Co teď a co příště

Z výše uvedeného plyne zároveň jisté čertovo kopýtko výběru pořadů, kterým náleží označení „poklad“ rozhlasového archivu. Od Nového roku, kdy jsme posluchače vyzvali, aby nám psali či telefonovali, po čem se jim v archivu máme podívat, jsme dostali desítky námětů. Od prostých vzpomínek na dávný pořad či osobnost s ním spojenou až po dokonale vypracované seznamy her a relací, které by posluchače potěšily v sobotním večeru i po letech. S rokem 2011 začalo tak v redakci magazínu RozHraní velké dilema, čím začít, čím pokračovat, na co nalákat a jak sobotní večery vlastně koncipovat. Východisko jsme našli v čárkách, jaké obyčejně dělají hospodští při bilanci vypitých „kousků“. Vyslovil se název pořadu a počítalo se, kolikrát ten pojem zazněl. Jednoznačně vyhrála Vinárna U Pavouka, v těsném závěsu za ní pak Sedmilháři, Piš a slyš a také 3 x 60, a to stereo. A bylo rozhodnuto.

Vinárna U Pavouka bude tedy jako první vysílána mezi poklady rozhlasového archivu. Nejen proto, že ji posluchači nejčastěji uváděli ve svých dotazech, ale koneckonců také proto, že jestli někdy v historii rozhlasu někdo provozoval dokonalé a úspěšné „rozhlasové hraní“, tak to byli právě pánové Svěrák a Šebánek ve Vinárně U Pavouka. A tak si 5. února v 19.10 tuto legendu připomeneme.

Nejprve nabídne magazín RozHraní reportážní procházku místy, kde kdysi Vinárny U Pavouka vznikaly. To bude mezi 19. a 20. hodinou. V doprovodu zvukaře Miloše Kota navštívíme rozhlasovou budovu v Dykově ulici, kde dnes sídlí Český rozhlas 6, a zazní také vzpomínka Zdeňka Svěráka. Od 20 hodin pak uvedeme kompletní, skoro devadesátiminutový „přenos“ z Vinárny U Pavouka ze 7. února roku 1966. A ve zbylé půlhodině Pokladů rozhlasového archivu, kolem půl desáté večer, se s Jiřím Hubičkou v několika ukázkách z dalších vydání přesvědčíme o tom, že se Jára Cimrman skutečně zrodil v této imaginární nealkoholické instituci. První únorový večer v Českém rozhlase 2 – Praha bude zkrátka ve znamení vzpomínek a noblesní zábavy.

Tomáš Černý, redaktor ČRo 2 – Praha