|
|
 Jiří
Vejvoda, publicista
Bitva v éteru po africku
Jak se asi cítí rozhlasová redaktorka nebo její kolega editor,
když musí sloužit režimu, o jehož legitimitě začne pochybovat?
Jaké vnitřní drama prožívá, jestliže neví, jak boj o moc
dopadne, a obává se učinit krok jakýmkoli směrem, protože jej
může krutě odpykat? Možná, že leccos by o tom mohli vyprávět
zdejší rozhlasáci minulého století; nyní určitě prožívají něco
podobného například jejich kolegové z Běloruska anebo tam, kde
pomsta vítězů může být nejen profesní či občanská, ale rovnou
hrdelní – v Radio Télévision Ivorienne neboli Rozhlase (a
televizi) Pobřeží slonoviny. Že se v této poměrně rozvinuté
západoafrické zemi vedl od podzimních prezidentských voleb
nelítostný zápas o budoucnost, zhruba víme. Jak ale v této
vypjaté době vypadalo tamní rozhlasové vysílání? Díky třem
finančním pilířům – koncesionářským poplatkům, reklamě a
státní podpoře – je sice oficiálně vydáváno za veřejnoprávní,
ale navzdory snaze vzbuzovat tento dojem znělo jako „vládní
vlnka“.
Z obou fungujících stanic, Fréquence 2 a Radio CI, ale také z
překvapivě pestrého webu přitom stále zřetelněji čpělo napětí,
jež – nebýt k pláči – mohlo být chvílemi až k smíchu. Jednou z
rovin tamního boje je střet muslimů s katolíky, na jejichž
straně státní rádio stálo. A tak se okázale oslavovala pohoda
Vánoc, zatímco obsah zpráv usvědčoval snahu o kultivovaný,
klidný tón z pokrytectví. Čím usilovněji se moderátoři snažili
o nezávazný odstup, tím víc bilo do uší jednostranné,
neobjektivní a nevyvážené zpravodajství, v němž opozice
nedostávala ani špetku prostoru. Nic však nevypovídalo o
konfliktu na ostří nože víc než rádoby nenápadné sdělení, že
od Štědrého dne lze vysílání vesměs zachytit pouze na
internetu, neboť jeho šíření satelitním signálem je – vinou
„mezinárodního politického spiknutí“ – přerušováno.
Podobné drama nemá pro rozhlasového pracovníka, který – ať už
z neprozíravosti, ze strachu anebo třeba jen z lásky ke své
profesi – nevzal včas do zaječích, dobré řešení. Buď vyhraje
opozice a s „tlampači bývalého režimu“ zúčtuje okázaleji než s
řadou jeho mocnějších, ale neviditelných opor. Anebo „slavně“
zvítězí dosavadní vláda a může se začít normalizačně ptát:
„Byl jsi nám dostatečně věrný?“ |
