|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Babylonská věž a Facebook
Pořád mi vrtalo hlavou, proč takové trapné tržiště drbů a
tlachů, jako je Facebook, vytvořený několika zmatenými
studenty, má tak úžasný úspěch a miliony účastníků. Je to
proto, že lidé zoufale touží po komunikaci, po tom, aby se
domluvili, aby si rozuměli, a celá staletí lidských dějin jsou
nepřetržitým důkazem toho, že to nejde. Proto vznikl Facebook
a všichni se na tuto, jak se říká, sociální síť jen hrnou.
Nerozumí si a nedomluví se stejně a jediný rozdíl proti
dřívějšku je v tom, že jim to nevadí. Facebook je jako ten
lék, který dával lékař v jedné anekdotě pacientovi, trpícímu
nočním pomočováním. Když selhaly všechny prostředky proti
pomočování, předepsal mu silnou drogu. Druhý den se ho ptá:
„Tak co, ještě se pomočujete?“ A pacient odpověděl: „Ano, ale
je mi to jedno.“
Facebook je droga, která lidi utvrzuje v přesvědčení, že si
rozumějí. Někteří si dokonce myslí, že jsou přátelé. Je to
klam, bez kterého už hodně lidí nedokáže žít. Všechny ostatní
chaty, blogy, diskuse na internetu ukazují naopak krutou
pravdu: každý je sám sebou a jako osamělý pes štěká sám za
sebe.
Je zvláštní, že člověk nedokáže přijmout základní skutečnosti,
jako je smrt nebo omezená možnost poznání. A také neschopnost
a nemožnost komunikace. Žilo by se mu mnohem lépe, kdyby
pochopil, že všechny trable a problémy vyplývají jen
z prostého faktu: jeden člověk nerozumí druhému. Ne, že by
nechtěl, ale prostě nemůže.
Nedávno zkoumali naše školáky. A zjistili, že překoktají sice
jakž takž nějaký text, ale vůbec nevědí, co četli. Nedokážou o
tom říci ani slovo. Nemyslím si, že lidstvo degeneruje kvůli
počítačům a mobilům. Bylo to tak prostě vždycky. Jen
civilizace to zakryla milosrdným pláštěm, který dostal
v moderní době trhliny. A těmi trhlinami teď prosvítá krutá
pravda: já vůbec nevím, co mi to ten druhý říká!
Měli bychom si přiznat, jak to je. Obviňujeme politiky, že
neberou ohled na sociálně slabé, že poslanci mají vysoké platy
a schvalují škrty v rozpočtech, které postihnou chudé,
nemocné, rodiny s dětmi. Myslíme si, že je to výraz nějaké
ideologie, pravičáctví, levičáctví. Omyl. Oni jenom
nerozumějí, co jim chudí, nemocní a slabí říkají. Nevědí o tom
nic. Prezident nechápe, co to říkají lékaři – vyděrači a
vyhrožuje jim. A lékaři nerozumějí prezidentovi, nevědí, o čem
to mluví, když říká „opustíš-li mě, zahyneš“. A chudí
nechápou, co to říká miliardář Bakala nebo Sekyra či Kellner,
když má starost o své golfové hřiště, zda mu na něm letos
dobře vyrašila tráva. Invalidé a opuštěné matky se třemi dětmi
nevědí, jaká je to štrapáce sehnat obraz od Štyrského do
sbírky, aby byla kompletní. Jejich trápení je ve své intenzitě
stejné, jen jeden o druhém nic nevědí.
Sytý hladovému nevěří, ano. Ale proč? Protože mu nerozumí.
Každý mluví jinou řečí. Řeč prý přinesla člověku revoluci
v chápání a urychlila jeho vývoj. Právě naopak! Řeč nás
zavede, kam chceme. Řeč to je, která nám zabraňuje chápat a
umožňuje nechápat toho druhého. Řečí si vysvětlíme, co
potřebujeme.
Každý máme svou řeč, svůj jazyk, své myšlení, dokonce i svůj
filozofický systém, někdo dokonalejší, někdo primitivnější.
Jsme jedinci. Blížíme se jednou největším géniům, jindy
zvířatům. Ale rozumíme si s nimi?
Nedokážeme se domluvit ani s kormorány. Zrovna teď říkají
reportéři v televizi, že kormoráni každé ráno létají na řeku
uprostřed Plzně a loví tam ryby. Škoda už prý přesahuje milion
korun. Ale jaká škoda? Čí škoda? Řeka asi patří rybářům, ale
kormoráni to nevědí. Přiletěli se nasnídat. Ryby v řece si
plavou a je jim jedno, jestli je uloví kormorán nebo člověk.
Jedním ze základních pravidel pro člověka, zakotvených v jeho
posvátných knihách, bylo, že bude pracovat v potu tváře a hned
potom: že jeden druhému nebude rozumět. Tak aspoň končí
kapitola o babylonské věži a městě Bábel. Hospodin rozehnal
lidi na všechny strany, když předtím zmátl jejich řeč tak, aby
si nerozuměli. Tečka. Marně jsem hledal v bibli další
optimistickou kapitolu, která by ten zmatek vyřešila. Nic.
Trvalo tisíciletí a byla to pěkná fuška, než civilizace
zakryla, jak říkám, milosrdným pláštěm tento nedostatek.
Neptejme se: Proč si lidé nerozumějí? Ptejme se: Kam se poděla
civilizace?
Civilizaci do jisté míry nahradila globalizace. Vypadalo to
úžasně. Jenže: Čím je globalizace úspěšnější, tím je svět
roztříštěnější. Nezakrývá dost dobře naši neschopnost rozumět
jeden druhému. Naopak. Dává většině lidí prostor pro činnost,
která byla dříve vyhrazena psům: štěkat sám za sebe.
Vypadá to fatálně. Globalizace jenom odkryla úděl, který byl
člověku dán. Nerozumět jeden druhému. A překonávat tento
handicap velkou duchovní, uměleckou, civilizační a jinou
silou. Někdy se to v dějinách dařilo víc, někdy míň. Síly však
ubývá. Čím je nás víc, už skoro sedm miliard, tím méně máme
síly.
Jak je to možné? Nějak jsme s tím nepočítali. Nejsme na to
připraveni. Nemáme plán B. Celá staletí nás mudrci a umělci
přesvědčovali o pokroku, o tom, že to tak půjde dál, do
nekonečna, naposled to byla kapitola o růstu růstu. Na konci
každého uměleckého díla, i kdyby bylo sebebezvýchodnější, je
naděje. I v tom McCarthyho hrůzyplném příběhu Cesta o konci
lidstva nějaký recenzent našel na konci naději: vyrostla mu
tam tráva.
Nevím, jestli si dál vystačíme s těmito berličkami. V novinách
se píše, že se nám průmysl rozjíždí a v letošním roce že žádná
finanční krize nehrozí. Myslím, že se jim nedá věřit.
Já mám vyzkoušenou lepší metodu. Je třeba hledat porozumění
v mikrosvětě, v rodině, u blízkého člověka. Tam si ověřit, zda
jeden druhému rozumí. Přijdu domů z restaurace, kde jsme do
noci probírali konec civilizace, a zeptám se hned ve dveřích:
„Má lidstvo šanci?“ Čekám napjatě odpověď. Závisí na ní osud
lidstva.
„Podle toho, jak jsi zřízený, myslím, že ne.“
To je zlé. Pak už zbývá, jen kdybyste si mě, prosím, připsali
mezi své přátele na Facebook. |
