|
|
 Šťastnou
cestu!
Z hloubi internetu na mě vykoukl článek o tom, že prý se muži
chovají při milování stejným způsobem, jako když jsou za
volantem.
Nejdřív mě to rozesmálo, protože já jsem po letech došel k
názoru, že by člověk měl řídit hlavně tak, aby to přežil...
Ale když se nad tou souvislostí zamyslíte, tak vlastně proč
ne. Není to tak špatná metoda...
Kdybych byl holka na vdávání, určitě bych si svého vyvoleného
za volantem před svatbou pořádně otestovala. V případě, že by
se z něho vyklubal podobný typ jako onen legendární mstitel s
číslem 2222 – pro nezasvěcené majitel nadupaného vozu, který
má pocit, že mu schválně překážíte, a tak vás na dálnici ve
velké rychlosti předjede a vzápětí před vámi zabrzdí tak, že
se nabouráte –, dala bych mu kopačky hned na prvním
odpočívadle. A ani by se mi už nechtělo zjišťovat, jak se
takový člověk chová v intimních chvílích...
Asi bych si taky nikdy nechtěla vzít Portugalce.
Drtivá většina Portugalců, jak jsem je poznal, jsou milí a
příjemní lidé. Jakmile se však posadí za volant, něco se jim v
hlavách přepóluje a stanou se z nich šílenci, pro které
neplatí žádná pravidla. To by sice v lásce nemuselo být zase
tak nezábavné, ale – já nevím... Začaly byste si, dámy, s
člověkem, který skoro nikdy nedává přednost a blinkr používá
jen proto, aby vám naznačil, že chce předjíždět? Bliká na vás
usilovně zpravidla v situaci, kdy musí dobře vidět, že před
vámi jede dalších padesát aut, a nakonec, když už je volno,
vás předjede, se zapnutým levým signálním světlem se zařadí
těsně před vás a pak, na prvním sjezdu, za stálého blikání
vlevo zmizí z dálnice? Jaké by to s ním asi bylo? Hrůza
pomyslet...
A co takhle tvrdohlavého Chilana, potomka neporazitelných
indiánů Mapučů a španělských konkvistadorů?
V mnohamilionovém Santiagu de Chile se kvůli plynulosti
provozu stalo zvykem, že některé ulice jsou ráno jednosměrné
do města, ale odpoledne, řekněme ve čtyři, se směr mění na
opačnou stranu. Běda, když vám jdou špatně hodinky, domníváte
se, že ještě neodbila čtvrtá a zapomenete se v jednosměrce ve
směru do města ve chvíli, kdy se proti vám vyřídí kolona! Ten
první řidič vás sice z dálky dobře vidí, ale když včas
nezmizíte z cesty, klidně to do vás napere, protože právo je
přece na jeho straně a pojišťovna to zaplatí! Jaký tohle musí
být milenec? I když – třeba se to někomu takhle líbí...
Skutečně empatičtí řidiči, milé dámy, alespoň podle mých
zkušeností, jezdí na Islandu! Možná proto, že tam jsou značně
nevlídné přírodní podmínky. Silnice – hlavně ve vnitrozemí –
se nedají tak snadno upravovat, jsou úzké a člověk musí dávat
pozor a vcítit se do situace. Na islandských cestách musí
řidič vnímat celou dopravní situaci, ne jenom myslet na sebe.
Občas bych dokonce řekl, že tam mají řidiči jakýsi šestý
smysl, jímž dokážou vycítit, co se stane – že je třeba před
námi za kopcem auto, že je potřeba zpomalit nebo i zastavit.
Když se jich zeptáte, sami ani nevědí, jak to dělají, prý
spatřili v dálce obláček prachu, kdo ví, to je přece
normální... A jeden, ten úplně nejlepší, si při tom všem ještě
hrál na Franka Sinatru – chytil volant jednou rukou, do druhé
popadl autobusový mikrofon a sametovým hlasem zpíval: New
York, New York!
Toho bych si asi vzala, když už bych si měla vybírat podle
toho, jak kdo jezdí. Naštěstí holka nejsem a tyhle starosti už
dávno nemám.
Tak hlavně opatrně a bez nehod, kolegové...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
