|
|
 Rudiš
roztěkaný i melancholický
Dát knize název Konec punku v Helsinkách? Dobrý tah:
vyvolává otázky. Proč Helsinky, jaký punk – a konec čeho? Nová
próza Jaroslava Rudiše (1972), který debutoval před
osmi lety novelou Nebe pod Berlínem, sice zodpoví čtenáři
postupně všechno, ale otázek nad tímhle autorovým zatím
nejobsáhlejším románem (Labyrint, 2010; 268 stran) nakonec
vlastně přibude.
Rudišova novinka je totiž především roztěkaná. A nejen pokud
jde o hlavní hrdiny, kteří jsou – jak je pro spisovatele
typické – zajatci vlastních útěků a nově otvíraných cest, na
které se lačně vydávají, i když nevidí dál než na nejbližší
roh. Ať jde o příhraniční Jeseník druhé poloviny osmdesátých
let, kde vyrůstá sedmnáctiletá punkerka, co si píše skvěle
stylizovaný deník, jehož klíčovými motivy jsou revolta na
každý pád, kumpáni z mokré čtvrti, zduřelé uzliny po Černobylu
plus koncert Die Toten Hosen v osmasedmdesátém roce v Plzni –
anebo o současné, lehce apokalypticky vykreslené německé město
(snad Berlín, snad Lipsko), kde se potácí v krizi středního
věku jeden expunkový barman a pár jeho podivínských
kamarádů-štamgastů, přičemž středobodem jejich světa je putyka
titulního jména – Helsinky.
 Od
počátku vyprávění je zřejmé, že jedněm i druhým něco
podstatného schází: jestliže mladá punkerka baží po volnosti
(a v duchu svého anarchistického vyznání možná i po rovnosti a
bratrství), stárnoucí expunker má už svobody po krk, je z ní
vyčerpaný a život v něm tak nějak doutná, možná už zvolna,
nostalgicky vyhasíná. Příběh jmenovaných Die Toten Hosen,
potažmo Sex Pistols, druhé punkové party, jejíž jméno Rudiš ve
své próze opakovaně vyvolává, je v tomhle směru příznačný.
Dokazuje, že každá revoluce nakonec požere svoje děti, že
každý protest jednou zvadne, že z každé, i té seberadikálnější
alternativy se stane mainstreamový spektákl, za nímž není víc
než zoufalá prázdnota. Konec punku v Helsinkách je tak románem
nikoli punkovým, ale ryze existenciálním.
Ale zpět k roztěkanosti Rudišovy novinky: těkají nejen
hrdinové, těká i kompozice samotného příběhu. Dějové linky,
které autor rozvíjí (častokrát za využití bravurně psaných
rozhovorů, jindy úsečně nahozených popisů), se v knize
potkávají trochu neústrojně, občas mezi ně vpadne totálně
nesourodý, rušivý prvek (Hezký lidi manifest; vlastně i vnější
rámec románu, psaný kurzivou) – a závěrečné „sepnutí“ se
dostaví jenom proto, že bez něj by se příběh asi definitivně
rozpadl. Rudiš tím připomíná svoji kolegyni Petru Hůlovou:
také ona bravurně píše „maso“ svých knih, ovšem věší je na
„kostru“, která je vratká, disharmonicky poskládaná, případně
vůbec neexistuje. Čili: řemeslo tu úpí pod tíhou talentu –
anebo příliš benevolentního redaktora.
A ještě jedna věc se na Konci punku v Helsinkách může poměrně
záhy omrzet: oblíbené motivy, které Rudiš vplétá někdy trochu
stereotypně do sítí svých próz i her. A nejde jenom o
berlínské filiace, potažmo česko-německé vztahy „tehdy a teď“,
ale také o fantasmata, která se s notorickou pravidelností
vynořují před vybranými postavami („velký černý lesklý
zvíře“), o vizi paralelního, podzemního světa a jeho
společenství, o ironizaci „biomatek“ a „biomimin“ a všech
vykuků kšeftujících s řešením jakéhokoli problému na
počkání...
Ale vzato kolem a kolem: Je to dobrá kniha. Rekviem střední
generace za staré časy, za zmizelý svět mládí. Román o
trablích s vlastním životem, nasáklý velmi autentickou
melancholií. Vlastně nejsmutnější, „nejpomalejší“ próza, co
Jaroslav Rudiš doposavad napsal. Jen je to kniha přese všechno
poněkud roztěkaná…
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
|
