|
|
 Klára
Sedláčková-Oltová,
herečka
Křehčí a něžnější vražedkyni, než je vaše skotská královna,
jsem na jevišti ještě neviděl. S jakými pocity jste tu roli
přijala?
S nadšením. Práce na ní a setkání s režisérem Janem
Mikuláškem, který mi ji svěřil, byla pro mě velmi podstatná.
Byl to skok do neznáma. Ocenila jsem, že mě netlačil do
obvyklého výkladu té figury jako zralé ženy s mindráky, která
si neváží svého manžela a manipuluje s ním, aby získala moc.
Spíš jsme směřovali k love story o současných lidech, kteří se
na křižovatce svých činů rozhodli špatně a pak už se v tom
vezli. O téhle inscenaci se píše, že je stylizovaná, mě ale
režisér k nějaké své předem dané představě rozhodně
nemanipuloval. Naopak: otevíral přede mnou různé možnosti, jak
Lady Macbeth pojmout – jediné, co odmítal, byl patos a klišé
–, a já jsem k ní dospívala dlouhým a poctivým vnitřním
hledáním.
Stejně je to překvapivé pojetí i obsazení. Svým typem máte
rozhodně blíž k tanečnici z Andersenovy pohádky o Cínovém
vojáčkovi, kterou jste před devíti lety ztvárnila v rozhlase.
Ostatně jsem slyšel, že jste původně také baletkou být chtěla.
Byl to takový můj dětský sen. Jako malá jsem v televizi viděla
film o ruské primabaleríně Anně Pavlovové a ten mě uhranul.
Chodila jsem do baletu a představovala si, že jednou budu
tančit v Labutím jezeře. Jenže děti předurčené baletu chodí na
konzervatoř už ve čtvrté třídě, a do toho se mně ani mým
rodičům nechtělo. Ve starším věku jsem pak už o svém povolání
uvažovala reálněji.
A že jste si vybrala právě herectví…
Jako dítě jsem měla spoustu zájmů a velmi vděčím svým rodičům
za to, že mě k nim přivedli a pomohli mi je rozvíjet. Začalo
to bruslařským kursem ve čtyřech letech, od první třídy jsem
pak chodila do baletu, na klavír, do dramatického kroužku,
závodně jsem lyžovala... Dnes, kdy mám sama dvě děti, je mi
jasné, že největší zásluhu na tom, že jsem všechno tohle mohla
dělat a že se nakonec všechno mé úsilí zúročilo, měla maminka,
která mě i mého bratra do všech těch kroužků vodila a vozila.
Nic nepřichází samo od sebe a zadarmo. Ani to štěstí, o kterém
jste se zmiňoval na začátku.
Čím je váš bratr?
Zdědil profesi po tatínkovi, je lékařem, obor kardiologie.
Čtyři roky pracoval v Německu, teď působí v pražském IKEMu, v
týmu, který se zabývá aritmologií, tedy léčbou poruch
srdečního rytmu.
Obětavost vaší maminky tedy nese plody. Byla to ona, díky
které jste se rozhodla pro herectví?
Má na tom velké zásluhy, ale chtěla bych v této souvislosti
připomenout i paní Bělu Grofovou, k níž jsem chodila na
klavír, Lenku Demlovou, která stále vede taneční obor
v Pardubicích a především Ninu Martínkovou která mě vedla
v dramatickém kroužku a nakonec zdárně připravila k talentovým
zkouškám na JAMU. Kdo ale také přispěl k tomu, že jsem se
přihlásila ke studiu herectví, byl Pavel Žatečka. Kamarád, se
kterým jsem recitovala, jezdila na Wolkerovy Prostějovy a
Šrámkovy Sobotky. Začal studovat DAMU o rok dřív než já. Velmi
mě přesvědčoval, abych se na herectví také přihlásila. Já jsem
byla tenkrát hrozně ostýchavá, a nebýt lidí okolo mě, kteří mi
dodávali odvahu, asi bych se k tomu kroku neodhodlala. Po
absolvování DAMU se Pavel stal hercem Dejvického divadla.
V roce 1999 ve svých pětadvaceti letech zemřel.
Pamatuji si na něho z Patrickových Kennedyho dětí, vybavuje se
mi jako Truffaldini v Goldoniho Zeleném ptáčku. Byla to pro
Dejvické diavdlo velká ztráta. Na koho nejčastěji vzpomínáte
ze svých brněnských studií?
Na pana profesora Josefa Karlíka. To byl velký herec a zároveň
i velký pedagog – ne vždy to jde dohromady. Studium na JAMU mi
pomohlo, abych se zbavila své stydlivosti a ostychu, pomohlo
mi otevřít se, najít sama sebe.
Co vás na herecké práci nejvíc těší?
Možnost proměn, paleta hereckých stylů, žánrová pestrost...
Proto jsem velmi ráda, že můžu pracovat právě v Dlouhé. Tohle
divadlo má svou tvář, a přesto – co inscenace, to jiný žánr,
jiný herecký styl. Vášnivá dramata se zde střídají
s groteskami, komika s tragikou, kabaret s psychologickými
hrami, výpravné revue s komorním minimalismem. Baví mě
s každou další inscenací hledat nový výraz. Baví mě pracovat
s různými režiséry a mám radost, že u nás pravidelně hostují
ti nejlepší, které v republice máme. Přicházejí s novými
impulzy, s novou inspirací. Baví mě pronikat do jejich myšlení
a představivosti, naladit se na jejich cítění, vklouznout jim
do hlavy, vidět věci tak, jak je vidí oni...
Stále se nacházet před něčím novým, znovu a znovu hledat nový
výraz – není to trošku vyčerpávající?
Samozřejmě, že to na vás klade nároky, ale zároveň vás to
oživuje – jako herce i jako člověka. Stále si říkám – Neboj se
skočit do neznáma – a hlavně – Nestaň se strejdou!
Strejdou?
Někde jsem slyšela, že je cesta k životu a cesta ke smrti.
Cesta ke smrti je to, čemu já říkám stát se strejdou:
podlehnout pohodlí, stereotypu. Být strejdou v herecké práci
znamená spokojit se s naučenými postupy, nehledat, neriskovat.
V životě to znamená na život vlastně rezignovat. Je to strach,
sebelítost. Není to otázka věku. Takhle zestrejdovatět můžete
i ve třiceti. A že těch strejdů okolo nás je! Ostatně –
strejdou jsme chvilkami každý. Je ale třeba si uvědomit, že
proti tomu musíme stále něco dělat, udržet se na té cestě
k životu.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 1. března. |
