|
|
Nejužší vlast Eriky Pedretti
Švýcarskou výtvarnici a spisovatelku Ericu Pedretti
(1930) zná celý svět a podle množství ocenění si ji taky svět
považuje. Českou rodačku Ericu Pedretti však zná jen hrstka
lidí, která se pohybuje kolem výtvarného umění nebo která si
přečetla její knihy. Přestože byly do češtiny částečně
přeloženy, rozhlasového zpracování se její nejznámější novela
dočkala až nyní u příležitosti Roku německého jazyka na
Vltavě.
 V útlé
knížce Engste Heimat, jejíž název lze nejdoslovněji přeložit
jako „nejužší vlast“, autorka sleduje několik vyprávěcích
linek. Ve zcela se prostupujících časových rovinách vzpomíná
na tu část dětství, kterou prožila u prarodičů ve Šternberku,
bohatých, vzdělaných průmyslníků, majitelů zdejší továrny.
Jiná část vzpomínek patří období kolem května 1945, kdy se
jako německá mladá dívka skrývala v okolí rodného Zábřehu před
Rusy i před Čechy – před jedněmi v obavách ze znásilnění, před
druhými ve strachu z vysídlení. Další osudy rozvětvené
německé, v Čechách hluboce zakořeněné rodiny jsou doslova
rozsypány v drobných vzpomínkách – osmdesátiletí prarodiče
belhající se po vyhnání z domu pěšky celou Moravou, otec,
uvězněný po návratu z německého koncentráku do ruského tábora,
teta celoživotně poznamenaná znásilněním ruskými vojáky,
strýc, československý legionář, jemuž nebylo umožněno pomoci
rodičům, děti transportované Červeným křížem přes půl Evropy
k příbuzným do Švýcarska. Roztržená rodina, sebevražda,
doživotní smutek, doživotní samota, vykořenění. Tyto pocity
vedou Annu, alter ego Eriky Pedretti, k návštěvě rodné země
uprostřed depresivního období socialismu, tatáž zvědavost a
síla kořenů ji vrací do Česka i po roce 1990.
Až projde všechna místa, kde zakusila tolik strachu, bolesti a
ponížení, až vzpomene a pojmenuje všechny chvíle zatlačené do
nevědomí, až se pospojují všechny střípky léta schraňované,
bude obraz jednoho osudu téměř úplný. Obraz jednoho z mnoha
příběhů německých spoluobčanů, v tomto případě německé
středostavovské elity, kterou Češi po válce vyhnali ze země.
Naprosto nesentimentálně, věcně, strohým až úsečným jazykem,
ostrým jako hrany rozbitého skleněného džbánu dokládá Pedretti
konkrétní detaily těch několika poválečných měsíců, které
shrnujeme do slov „odsun německého obyvatelstva“. Síla její
výpovědi je mimo jiné v tom, že nikoho neobviňuje. „Češi
nejsou jediný národ, který svou minulost zapírá, to dělají i
Holanďani, Francouzi a další,“ řekla Pedretti v rozhovoru pro
Český rozhlas Olomouc před několika lety. „Bohužel v každé
generaci jsou lidé dobří i zlí, vždycky se najdou takoví,
kteří budou páchat zlo, když dostanou příležitost.“
Pedretti protkala své vzpomínky spoustou citací, aluzí a
parafrází slavných německých literárních autorů, které miloval
její dědeček a z nichž také uměl zpaměti citovat. Zazní úryvky
z Fausta, Christiana Morgensterna a také z renesanční prózy
Oráč a smrt, která poskytla i název knize v českém vydání
Nechte být, paní Smrti. Náročný herecký úkol zvládnout tak
mnohovrstevnatý text připadl v olomouckém rozhlasovém studiu
herečce Ivaně Plíhalové, jíž sekundoval v druhém hlase Radko
Choc. Původní hudbu pro četbu na pokračování složil Richard
Mlynář. Pod režijním vedením Michala Bureše tak vznikl
osmidílný příběh, jehož reálie sahají od nejmenších, dnes již
zaniklých moravských vesniček v sudetském pásu až do Paříže,
Vídně a za oceán. Od pátku 11. března, vždy v 18.30, vysílá
ČRo 3 – Vltava.
Andrea Hanáčková, rozhlasová dokumentaristka
|
