|
|
Zábava a podívaná vítězí nad ironií
Kdo zná z tvorby anglického dramatika českého původu Toma
Stopparda jen jeho původní, konstrukčně i jazykově
sofistikované opusy, bude možná hrou Na flámu, nejnovější
inscenací Divadla na Vinohradech, zaskočen. Dramaturg Martin
Velíšek sáhl totiž po Stoppardově adaptaci Nestroyovy frašky
z roku 1842 A jde se řádit. Ta ostatně sama měla o něco
starší anglickou předlohu a její příběh už posloužil také
jiným dramatikům – například Thorntonu Wilderovi pro
Dohazovačku, jejíž muzikálová úprava si pod názvem Hello,
Dolly získala světovou slávu.
 Místem
děje je Vídeň na počátku 20. století. Už v ní jezdí tramvaje,
ale hokynáři si svou někdejší cechovní slávu připomínají ještě
v dvojrohých kloboucích a červených fracích se zlatým
krumplováním. Do podobného se navlékne i předměstský hokynář
Zangler (Pavel Rímský), a aby při setkání se svou nastávající
Madam Knorrovou (Simona Postlerová) působil ještě důstojněji,
obuje si holinky s ostruhami a rolničkami. Kašpar k pohledání.
A interpretem vyšrafírovaný jako podezíravý, vznětlivý
sršatec.
Nevím, zda bylo od hostujícího režiséra Zdeňka Černína šťastné
koncipovat tuto ústřední postavu jako Hanswursta: Stoppardův
křehký humor postavený na narážkách a jazykových vtipech –
zdařile v překladu Šimona Dominika transponovaných do češtiny
– je pod příkrovem jejího hudrování dost oslaben. Což naštěstí
neplatí o dvou Zanglerových příručích, kteří se po jeho
odchodu z krámu jedou do Vídně povyrazit také. Jiří Dvořák a
Pavel Batěk je obdařili proměnlivou směsí úslužnosti i
drzosti, naivity i mazanosti. A když se ti dva střetnou
s Madam Knorrovou a její přítelkyní Fischerovou (Vendulka
Křížová) a jsou jimi odvedeny do vyhlášené restaurace, kam
zároveň přichází i Zangler, mohly by se tyto protikladné
fazety jejich figur možná rozzářit ještě víc – kdyby se
režisér ovšem nerozhodl oslnit obecenstvo tanečním vírem
vídeňských valčíků.
Nová vinohradská inscenace je divácky vděčná, její výprava
zdařile asociuje zlatá léta metropole nad Dunajem, dramatikův
ironizující a lehce potutelný přístup k Nestroyově frašce však
evokovat neumí. Takže jen postava staré panny věčně
vzpomínající na to, jak její „vysněný“ zahynul pod tramvají –
v podání Jiřiny Jiráskové miniaturní herecký skvost – či
epizodní role Drožkáře s freudovsky zbytnělým libidem –
v brilantním výkonu Jiřího Čapky – napovídají, jak to ten
Stoppard vlastně asi myslel.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Viktor Kronbauer |
