|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Čekám na úplatek
To je pořád řečí, že korupce u nás bují na každém kroku.
Krokuji každý den – a úplatek mi zatím nikdo nenabídl.
Abych se zapojil do zmíněného trendu, měl bych možná uplácet
já. To se mi však nechce, protože by to lezlo do peněz. Radši
bych, aby někdo uplácel mě. Hnedka ze tří důvodů:
1. Připadal bych si důležitý. Vědomí, že jsem zatím nikomu
nestál za úplatek, činí ze mě žel osobu okrajovou.
2. Rád bych na vlastní kůži vyzkoušel, zda bych částce podlehl
okamžitě, nebo bych se cukal a počkal bych až na její
navýšení.
3. Kdyby náhodou šlo o podraz investigativních novinářů a
tajně by mě natočili při přebírání obálky, dostal by se ten
dokument vzápětí do televize. To by pro mě bylo vítané. Jak
praví novodobé rčení: Kdo není v televizi, jako by nebyl.
Jelikož mi zatím úplatek nikdo nenabídl, jsem zhrzen. Možná
jsem vypadl ze hry tím, že neumím zašíbrovat přidělení státní
zakázky, neboť neznám žádného kmotra. Kromě vlastního, jemuž
jsem říkal kmotříčku, což by mafiána asi vytočilo.
Úplatky lze dávat za cokoliv. I za volební hlasy, jak bylo
nedávno v jedné lokalitě prokázáno. Já však volil jinde, takže
mi nezbylo než se při volbě držet vlastního přesvědčení. Bylo
to ušlechtilé, ale uzenáče za to nekoupíš.
Jsou i jiné možnosti, jak bych mohl být korupčně osloven.
Třeba v zájmu přidělení zakázky pro tu kterou čistírnu v
okruhu. Mám na mysli svůj zimní kabát, který s jarem dávám
vždycky důkladně vypucovat a zároveň apretovat. Je to docela
lukrativní zakázka. Vzhledem k okolnosti, že volím mezi dvěma
čistírnami, pokaždé vypisuji v duchu pomyslné výběrové řízení.
Zvažuji cenu i vzdálenost. Kdyby mě některá z provozoven aspoň
trošku uplatila, měl bych jasno: chodil bych vděčně korupčně
jen a jen tam.
Možná se vám jevím jako padouch, když si říkám o úplatek. Ale
co já vím – třeba bych ho nakonec odmítl. Jenže jako outsider
na korupční scéně nemám ani tuhle šanci morální volby. Možná
jsem ve skrytu Mirkem Dušínem, ale jak to mám poznat, když mi
nikdo nic nešoupne bokem?
Co si budeme povídat: aby mohl být natočen oscarový film
Neúplatní, musely nejprve existovat úplatky.
Ty novodobé mohou mít i jinou formu než peněžní. Někteří
lékaři jezdí na pozvání farmaceutických firem do světa
zadarmiko na kongresy, ale ve skutečnosti jde o příjemnou
turistiku se záměrem, aby ty které pilulky byly
upřednostňovány na v receptech. Nechápu, proč na takový výlet
nepozvou výrobci léků taky mě. Některé jejich medikamenty
chroupu oddaně už řadu let.
Ačkoliv jsem v mnoha životních ohledech klikař, ve sféře
úplatků se bohužel nechytám. Dokonce ani ve svém
nejvlastnějším oboru, tedy ve fejetonistice, které se věnuji
přes půl století. Zatím se mi nestalo, že by mě někdo za
úplatu požádal, abych se o něm zmínil v některé ze svých
vyprávěnek a vychválil ho. Možná je to tím, že jde nejednou o
ironický žánr, v němž chvála působí mnohdy právě obráceně.
Snad by se dala najít nějaká jiná, přijatelnější forma
korupce, která by mě uklidnila, že nejsem tak úplně mimo hru.
Nemuselo by jít o nic moc. Jen kdyby mi to trochu zvedlo
sebevědomí, že na dotyčném trhu nejsem nicka.
Různá zahraniční šetření a taky zprávy tuzemských médií mě
přesvědčují, že jsem občanem státu, pro který je významně
typická korupce. Vzhledem k tomu, že pro Česko je typický taky
Karlštejn, na kterém jsem byl, a taky jihočeské rybníky, které
jsem objel, a taky pivo, které mám rád, a taky bludiště na
Petříně, a taky nádherné Beskydy, nechci být vyobcován ani
z dalšího – korupčního – typična, jímž jsme v současnosti
mezinárodně proslulí.
Ano, je mi líto, že mi zatím nikdo nenabídl úplatek. Možná je
to tím, že nemám vliv na koupi zahraničních vojenských
letadel. Ba ani na nákup hraček jo-jo. Přesto chtě nechtě
patřím (a nejen já) k zevšeobecňujícímu mediálnímu obrazu
korupční země. Když už je tomu tak, prosím mušketýrsky: „Jeden
za všechny, všichni za jednoho!“ Rád bych byl taky u lizu.
Zároveň přiznávám, že se ve mně sváří nejistota, zda moje
touha po zařazení se do proklamovaného normálu není zrádná.
Nemyslím kriminálně, to je jiná kapitola, ale psychicky. Mám
na mysli příznačnou hlášku z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje:
„Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš!“
Brát?
Nebrat?
Zatím jsem s touto otázkou nebyl konfrontován. Nevím tedy, jak
bych obstál. Obecně je známo, že úplatky jsou zlo, prokletí
atakdále. Ale račte prominout, přesto bych rád, kdyby mi někdo
aspoň jednou zkusmo takový postranní bonus nabídl. Bez ohledu
na to, zda bych jej přijal či odmítl, cítil bych se patřičně
zapasován do přítomné reality.
Jsem-li však dosud mimo, podléhám depresím, že jsem nula.
Nýmand. Socka. Okrajovka. No name. Tuctovka, která nikomu
nestojí ani za bakšiš.
Nuž poplačme si na rameni my všichni, jimž nikdy žádný úplatek
nebyl nabídnut. Myslím si, že nás není zrovna málo. Musíme se
však chtě nechtě smířit s tím, že na nás nevyšlo. Zřejmě
nejsme momentálně v té správné pozici.
Ačkoliv podle Transparency International nabídl každý desátý
občan republiky někomu úplatek, nám ne. Nejčastěji to bylo na
úřadech při žádostech o rozličné registrace a udělování
nejrůznějších povolení. Dále pak při nakládání s nemovitostmi,
ve styku s policií a ve zdravotnictví.
Jestli nepůsobíte v žádném z těchto oborů, natož při
rozhodování o státních zakázkách, nedivte se, že vám nikdo
bokem nepřilepšil. Ano, my na periferii zájmu uplácejících
jsme ostrouhali, ale co naděláme.
Nezbývá nám než se smířit a vyrovnat se s tím, že jediný
lákavý a svůdný meloun, který nám byl kdy nabídnut, byl ten
v zelinářství. |
