|
|
 Pavel
Kohout, ekonom
Jak na české školství
Sedím na NERVu. Právě probíhá prezentace o poklesu kvality
českého školství. Hm. Když jsem byl malý, slýchával jsem do
omrzení tři věty: 1) Jestli se nebudeš dobře učit, půjdeš na
dva roky na vojnu. 2) Se špatnými známkami půjdeš k lopatě. 3)
Podívej, tuhle školu postavil tvůj pradědeček, tuhle lávku
tvůj dědeček...
Vojnu už nemáme. Možná je to chyba (nikdy bych nevěřil, že
něco podobného napíšu). K lopatě nejde nikdo, jelikož máme
sociální stát. Tenhle strašák už tedy na děti taky nepůsobí. A
poukazovat na dílo předků také nelze, neboť budovatelé
socialistických paneláků se musí za svůj odkaz spíše stydět.
Ale bylo někdy české školství skutečně dobré? Setkávám
s případy, kdy akademicky vzdělaní lidé selhávají na
triviálních úlohách. Jistý profesor sociologie se rozhořčoval,
že většina českých zaměstnanců bere podprůměrné mzdy. Tento
stav je prý asociální. Inu, aby člověk mohl obdržet nejvyšší
akademickou hodnost v oboru sociologie, nutně musí mít za
sebou alespoň jednu zkoušku ze základů statistiky. Ta je
nástrojem pro zpracování sociologických dat a každý sociolog,
tím spíše profesor, ji musí ovládat.
Dotyčný tedy musel vědět, že medián statistické veličiny,
která podléhá unimodálnímu asymetrickému rozdělení
pravděpodobnosti s kladnou šikmostí, je vždy menší než průměr
této veličiny – což je důvod, proč většina lidí má, měla a
bude mít podprůměrné příjmy bez ohledu na to, která politická
strana právě vládne. Dokonce bez ohledu na to, zda je
ekonomika kapitalistická, tržně sociální či komunistická.
Druhý, ještě pikantnější příklad. Český politik zdůvodňoval
nižší nezaměstnanost v USA ve srovnání s EU vyšším počtem
vězňů. Každý dvacátý občan Spojených států je prý ve vězení.
Oněch pět procent populace má představovat rozdíl mezi
nezaměstnaností na obou stranách Atlantiku. Skutečnost:
statistiky uvádějí, že každý dvacátý Američan se během svého
života octne alespoň na jeden den za mřížemi. Aby však ve
vězení žilo pět procent ekonomicky aktivní populace, musel by
každý dvacátý práceschopný Američan být uvězněn nepřetržitě od
osmnácti do pětašedesáti let věku. (Vliv vězeňství na
americkou míru nezaměstnanosti je v praxi zanedbatelný.) Co
lze očekávat od politika, který je bezradný v kupeckých
počtech?
Třetí příklad: profesor ekonomie, který nezná rozdíl mezi
penzijním fondem a penzijním plánem. V televizi je za experta,
jelikož je PROFESOR.
Všichni tři zmínění učenci získali vzdělání za komunistického
režimu. Svým způsobem i oni jsou jeho oběťmi. |
