|
|
I z bláta beznaděje lze povstat
Podivný název snímku Biutiful, režírovaného mexickým
tvůrcem Alejandrem Gonzálesem Iňárritu (Amores perros,
21 gramů, Babel), vychází z jedné scény, kdy se hlavního
hrdiny Uxbala ptá jeho dcerka, jak se píše anglický výraz
„beautiful“. A ukáže se, že tatínek zná nanejvýš přibližnou
výslovnost, nikoli pravopis. Tato drobná epizoda dokresluje
Uxbalovu zdrsnělou, do značné míry sebestřednou povahu,
jakkoli nahlodanou postupujícím zhoubným onemocněním i
bezradností, jak se s tím svěřit.
Nevydařilo se mu manželství, s manželkou, zřejmě trpící
těžkými maniodepresivními stavy, se rozvedl, děti má svěřené
do vlastní péče. Živí se zprostředkováváním pochybných
obchodů, shání práci ilegálním přistěhovalcům, ochoten prodat
i pohřební místo svých rodičů. Ale přesto se snaží být rodičem
v rámci možností zodpovědným.
Silně, ale přitom nikoli beznadějně zdevastovanou Uxbalovu
osobnost mistrně postihl Javier Bardem. Za tvrdou,
nepřístupnou slupkou, umocněnou i chraplavým hlasem, se skrývá
jak něha, tak možná nádavkem ještě svědomí – dotkne se ho,
když nepřímo zaviní smrt čínských dělníků, jimž obstaral
kazové ohřívače. A do svého zpustlého přízemního bytu,
charakterizovaného zejména průhledy na zplesnivělá místa na
stropě, nastěhuje černošku i s děckem, protože žena po
vyhoštění partnera ztratila střechu nad hlavou.
Iňárritu nehledá divácky snadný tvar, své vyprávění tříští do
změti neučesaných, často ponurých obrázků, ať již svého hrdinu
zachycuje v setmělých barcelonských ulicích, nebo roztěkaně
ukazuje, jak se prodírá nočními kluby. Obraz zmarněného života
– nejen protagonistova, ale vlastně všech, kteří se ocitají v
jeho blízkosti – uchvacuje, aniž by se režisér uchýlil k
obligátně rozhořčenému zpodobňování sociálních křivd a
společenského dna s ilegálními přistěhovalci. Režisér
nepopisuje, nýbrž horečnatě, ba se záhrobními přesahy
postihuje rozměr bídy, jakou si sotva dokážeme představit.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
